# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 3655/2012

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 30 Cdo 3655/2012
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3655.2012.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 12. 2012
- Datum zveřejnění: 11. 1. 2013
- Klíčová slova: Podmínky řízení, Zastavení řízení
- Dotčené předpisy: § 104 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.; § 241 předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

V záhlaví uvedeným usnesením potvrdil Městský soud v Praze usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2011, č. j. 22 C 94/2011 - 6, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 3. 2012, č. j. 22 C 94/2011 - 14, jímž soud prvního stupně zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce pro předmětné řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že jej činnost státní moci cíleně poškozuje.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. není dovolání žalobce přípustné, neboť ve všech případech přípustnosti dovolání upravených v tomto ustanovení musí jít o dovolání proti usnesení ve věci samé. Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce, však usnesením ve věci samé není. Ustanovení § 238, § 238a a § 239o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů (viz shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 829/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2005, pod číslem 72, veřejnosti dostupné také na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Dovolání žalobce proti napadenému usnesení tedy Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud - z důvodu nepřípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu - nevedl žalobce k odstranění vad dovolání a podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení, a to s ohledem na ustanovení § 241b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. Podle posledně zmiňovaného ustanovení totiž není-li splněna podmínka uvedená v § 241 (povinné zastoupení, pozn. Nejvyššího soudu), postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně 19. prosince 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-3655/2012-1)