# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 333/2011 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 30 Cdo 333/2011 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.333.2011.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 11. 2011 - Datum zveřejnění: 20. 12. 2011 - Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009; § 11 obč. zák.; § 13 obč. zák.; § 2 odst. 1 předpisu č. 451/1991Sb. ## Výrok I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Městský soud v Praze (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 34 C 170/2008-21, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 7. září 2010, č. j. 1 Co 222/2009-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl oprávněně v materiálech bývalého ministerstva vnitra v době od 1. 3. 1987 do 16. 3. 1988 (správně do 15.3.1988) evidován v V. správě (5. správa ochrany stranických a ústavních činitelů) jako referent prvního oddělení VIII. odboru - L. Podle odvolacího soudu z obsahu kádrového spisu žalobce vyplynulo, že žalobce již dne 16. 8. 1984 požádal o přijetí do Pohotovostního pluku SNB P., v žádosti uvedl, že pro tuto službu se rozhodl dobrovolně, a v průběhu služby a v služebním poměru příslušníka SNB nepochybně měl možnost se seznámit s rozkazy ministra vnitra, takže musel vědět, ve které složce FMV je začleněn. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pro posouzení oprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB v době, kterou zahrnuje ust. § 2 odst. 1 věta první zák. č. 451/1991 Sb. (od 25.2.1948 do 17. 1. 1989) není rozhodné, zda žalobce byl téměř po celou dobu svého zařazení u V. správy SNB v pracovní neschopnosti a zda se snažil o ukončení služebního poměru. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též "dovolatel") dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, odvolacímu soudu vytýká, že převzal nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně a předestírá skutkové závěry ke kterým měly soudy obou stupňů při správném hodnocení důkazů dospět. Zejména odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, o jakou konkrétní listinu z kádrového spisu (zřejmě "personální svazek"), tedy o jaký důkaz opřel tento závěr o oprávněnosti evidence žalobce, když navíc žádné dokazování odvolací soud ani neprováděl. Bez jakékoli právní opory a hodnocení ztotožnil odvolací soud "přemístění" k V. správě se "zařazením", ačkoli tyto pojmy nejsou identické, soud vůbec neprovedl v této souvislosti výklad pojmu "zařazení do složky Státní bezpečnosti", ačkoli je to podmínkou náležité aplikace ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb. Dovolatel důrazňuje, že ne každé "přemístění" muselo nutně znamenat "zařazení". Navíc v konkrétním případě nebyl vydán ve vztahu k žalobci žádný konkrétní rozkaz o jeho "zařazení". Soudy prvního stupně ani odvolací však vůbec neprovedly právní hodnocení skutkových zjištění, tedy z jakého skutkového zjištění by mělo "zařazení" žalobce do složky Státní bezpečnosti vyplynout. Rozsudek považuje dovolatel za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť z něj není zřejmé, zda soud spatřuje důvodnost evidence žalovaného o žalobci jako osobě uvedené v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 451/1991 Sb. v tom, že byl žalobce "evidován" u složky Státní bezpečnosti v materiálech bývalého ministerstva vnitra, když oprávněná evidence podle zákona č. 451/1991 Sb. by předpokládala skutečné "zařazení" příslušníka SNB do složky Státní bezpečnosti. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. září 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (dřívější rozsudek soudu prvního stupně v této věci byl sice odvolacím soudem zrušen, avšak s ohledem na potřebu provedení dalšího dokazování, takže není dán předpoklad, že novým rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl odlišně z důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Soudy obou stupňů žalobu podle § 13 odst. 1 občanského zákoníku zamítly z důvodu, že vzaly po provedeném dokazování za prokázáno, že žalobce požádal o přijetí do Pohotovostního pluku SNB P. a že v době rozhodné podle § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 451/1991 Sb. byl oprávněně v materiálech bývalého ministerstva vnitra v době od 1. 3. 1987 do 16. 3. 1988 evidován v V. správě (5. správa ochrany stranických a ústavních činitelů). Výtky dovolatele obsažené v jeho dovolání vycházejí fakticky (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) z ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., k nimž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Pokud pak je v dovolání fakticky uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolací soud se rovněž nemohl zabývat důvodností námitky věcné nepříslušnosti soudu s ohledem na ustanovení § 242 odst.3 o. s. ř. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 23. listopadu 2011 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-333/2011-1)