# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 2852/2011

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 30 Cdo 2852/2011
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2852.2011.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 12. 2011
- Datum zveřejnění: 28. 12. 2011
- Klíčová slova: Dovolací důvody
- Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř.; § 218 písm. c) o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále již "odvolací soud"), kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále již "soud prvního stupně") ze dne 12. března 2009, č.j. 7 C 279/99-318 (jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobkyně je vlastnicí označených nemovitostí) a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podala žalobkyně (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež Nejvyšším soudem České republiky (dále již "Nejvyšší soud" nebo "dovolací soud") nebylo hledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, resp. které bylo s cit. právní větou publikováno v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042).

Žalobkyně ve svém dovolání neformuluje žádnou právní otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro nyní napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Z obsahu dovolání pouze vyplývá, že žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu a svou dovolací argumentací rozvádí pouze v těch souvislostech, že "celý (správně celá) podstata hodnocení naléhavosti právního zájmu totiž spočívá na zastaralé koncepci výkladů o aplikaci ust. § 80 písm. c) o. s. ř.", dále, že "celá aplikační praxe soudů...slouží jen k tomu, že tímto "kouzelným" argumentem se soudy vyhýbají, a odvolávají se nepřetržitě na ustálenou soudní praxi apod., že nelze takto "zneužívat" určova(c)í žaloby, že má být žalováno jinak, zejména na plnění", a konečně, že "jestliže stát (soud) není schopen de lege lata obnovit zápis společnosti v obchodním rejstříku, pak nezbývá jediné akcionářce (společníku), než aby se domáhala svých práv žalobou, jak činila." Na podkladě takové dovolací argumentace, obsahově tendující k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), ovšem přípustnost dovolání v této věci nebylo možno dovodit. Pokud pak žalobkyně v dovolání vytkla oběma soudům procesní pochybení, nebylo možno k těmto okolnostem při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout, neboť takový postup výslovně zapovídá ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované, byť ta se prostřednictvím svého advokáta k podanému dovolání písemně vyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náhrada nákladů řízení za provedený úkon právní služby (vyjádření k dovolání) by totiž žalované příslušela jen za podmínky, že jí vynaložené náklady byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. O takové náklady však v daném případě nejde, neboť vyjádření žalované k dovolání se svým obsahem nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení právně rozhodné. Této procesní situaci proto odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, když - jak již bylo vyloženo - podmínky pro aplikaci ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř., podle kterého odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě splněny nebyly.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-2852/2011-1)