# Nejvyšší soud, sp. zn. 30 Cdo 2503/2017

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 30 Cdo 2503/2017
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2503.2017.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 9. 2018
- Datum zveřejnění: 27. 12. 2018
- Klíčová slova: Zastavení řízení
- Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 o. s. ř.; § 159a odst. 4 o. s. ř.; § 243c odst. 1 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.

## Odůvodnění

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením odmítl odvolání "do výroku I." usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2016, č. j. 25 C 30/2014-31, jímž nebyla připuštěna změna žaloby (výrok I napadeného usnesení), dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně "ve výrocích II. a III.", jimiž bylo řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného usnesení).
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci ohledně výroků II a III včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.", jako nepřípustné odmítl.

Dovolatelé namítali, že překážka věci rozsouzené není dána, neboť svůj nárok v žalobě vymezili jinými skutečnostmi než nárok uplatňovaný v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 30/2013. Základ nároku však v obou případech spočívá na stejných okolnostech (rozhodnutí stavebního úřadu v Moravských Budějovicích z roku 1986 týkající se odstranění stavby, která představovala v terénu hranici mezi pozemkem žalobců a sousedními pozemky, jakož i skutečnost, že přes podnět žalobců stavební úřad na své náklady hranice pozemků v terénu neobnovil).

Otázka, zda odvolací soud správně posoudil nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce věci rozsouzené, tak nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že se žalobci v řízení domáhají peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu na základě stejných skutkových tvrzení, tj. právně relevantních skutečností, z nichž vycházel základ jejich nároku již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 30/2013, které bylo pravomocně skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008). Usnesení odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci v řízení netvrdí nové skutečnosti, které zde nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008).

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/30-CDO-2503/2017-1)