# Nejvyšší soud, sp. zn. 3 Tdo 309/2003

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 3 Tdo 309/2003
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:3.TDO.309.2003.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 4. 2003
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002, s e

z r u š u j e ve výroku ad II., jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněných T. K. a D. K. pro skutky kvalifikované v obžalobě jako trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Brně se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

## Odůvodnění

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T 3/2001 bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného M. H. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě Krajského státního zástupce v Brně jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit zčásti jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., a trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se měl dopustit zčásti jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., a obviněných T. K. a D. K. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterého se měli dopustit jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák.

O stížnosti Krajského státního zástupce v Brně podané proti výše citovanému usnesení rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením z 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002 tak, že je podle § 149 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil a nově rozhodl tak, že ohledně obviněného M. H. věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí a podle § 231 odst. 1 tr. ř. per analogiam, za použití § 223 odst. 1 tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam zastavil trestní stíhání obviněných T. K. a D. K. pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin zkrácení daně podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.

Ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněných T. K. a D. K., směřující proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Důvodem uplatněným v dovolání je důvod uvedený v § 265a odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť došlo k zastavení trestního stíhání, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Ve svém mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně nejprve stručně zrekapitulovala průběh trestního stíhání v dané trestní věci a zopakovala důvody, jež uvedly ve svých rozhodnutích Krajský soud v Brně ohledně obviněných M. H., T. K. a D. K. a Vrchní soud v Olomouci ohledně obviněných T. K. a D. K., jež spočívají především v dovozovaném porušení čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluvy), tzn. v porušení práva obviněného na projednání jeho záležitosti spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nezávislým soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu, když podle názoru Krajského soudu v Brně bylo toto porušení mezinárodní smlouvy možným důvodem pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a z obdobného názoru vyšel i Vrchní soud v Olomouci, který ve výroku o zastavení trestního stíhání aplikoval výše uvedené ustanovení per analogiam.

Nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že v případě obviněných T. K. a D. K. nelze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považovat za natolik extrémní až výjimečné, aby mohlo dojít k zastavení trestního stíhání podle analogického použití § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle jejího názoru nelze akceptovat konstrukci "pomocného kritéria" pro stanovení extrémnosti a výjimečnosti porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě sčítáním ze spisu zjištěných časových údobí "ničím neodůvodněných průtahů" a jejich porovnáváním s promlčecí dobou podle § 67 odst. 1 tr. zák. Rovněž se neztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě do značné míry odpadá argumentace zachováním práva na spravedlivý proces i na straně poškozeného, protože trestnou činností byla poškozena Česká republika, jejíž orgány činné v trestním řízení zavinily porušení práva obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, když trestnou činností mělo dojít ke zkrácení zákonných práv nejen České republiky, ale rovněž Slovenské republiky. Odhlédnout nelze ani od výše způsobené škody ve výši 4.526.142,- Kč, respektive 12.531.226,- Kč. Podle názoru dovolatelky nelze mít případ obviněných T. K. a D. K. za natolik výjimečný a extrémní, aby bylo nutno přistoupit k analogické aplikaci § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., když navíc článek 6 odst. 1 Úmluvy výslovně signatářskému státu neukládá povinnost za specifikovaných okolností řízení zastavit. Bezdůvodné průtahy v řízení je podle jejího názoru možno řešit v úvahách o moderaci ve sféře trestního postihu.

V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 2 To 183/2002 v bodě II., a při nedotčeném výroku o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 50 T 3/2001, aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., neboť napadá usnesení soudu druhého stupně, jímž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání. Nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání.

Dále Nejvyšší soud zjišťoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je důvodem dovolání mimo jiné, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Protože dovolatelka tyto nedostatky namítá, je zmíněný dovolací důvod dán.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části usnesení předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř.

V ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a jsou průlomem do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě Úmluvy tomu tak není, jak bude uvedeno níže.

Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., čímž se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky. Podle platného znění článku 10 Ústavy (účinného od 1. 6. 2002) jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je vyjádřen rovněž v § 2 odst. 4 tr. ř. (zásada oficiality).

Právem na spravedlivý proces se podle článku 6 Úmluvy rozumí soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.

Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (viz např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.

Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky je s touto judikaturou Soudu v souladu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud v žádném z těchto případů nezvolil postup, který by odpovídal závěru přijatému v napadeném usnesení, přičemž možnost takového postupu ani nenaznačil.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/3-TDO-309/2003-1)