# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 Odo 715/2004 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 29 Odo 715/2004 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.715.2004.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 21. 3. 2006 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 114b předpisu č. 99/1963Sb.; § 153a předpisu č. 99/1963Sb.; § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 29 Co 765/2003-69, Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek ze dne 19. března 2003, č. j. 7 C 1258/2002-28, jímž Okresní soud v Mělníku pro uznání žalovaného uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 7.340.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 a 4 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalovaný se ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně ve výzvě podle § 114b o. s. ř. k žalobě nevyjádřil, takže ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. platí zákonná domněnka uznání nároku. Věcnými námitkami žalovaného se odvolací soud nezabýval, poukazuje na to, že v případě rozsudku pro uznání jsou předmětem odvolacího přezkumu pouze námitky podávající se z ustanovení § 205b a § 205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody dle § 241a o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3). Konkrétně dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno neoprávněně (v rozporu s ustanovením § 153a odst. 3 o. s. ř.), jelikož vůči němu uplatněný nárok neuznal a ani jeho jednání nenasvědčovalo tomu, že by se soud mohl oprávněně domnívat, že nárok uznává. Po doručení usnesení, kterým mu bylo uloženo se k žalobě vyjádřit, tak učinil přípisem z 10. února 2003, avšak pod vlivem obrovského psychického tlaku, kterému byl v souvislosti s danou kauzou vystaven, jej zaslal "patrně sice v požadovaném dvojím vyhotovení, nikoli však soudu, ale přímo k rukám žalobce". Dovolatel se v této souvislosti domnívá, že v daném případě jsou splněny důvody zvláštního zřetele hodné, které soudu umožňují přihlédnout k dané situaci a toto pochybení dovolatele spočívající v chybném doručení vyjádření "způsobeném nedorozuměním způsobeným gradujícím psychickým tlakem na jeho osobu, ve spojení s laickou neznalostí předpisů procesního práva, prominout. Opačný postup by dle názoru dovolatele bylo nutné považovat za nepřiměřenou tvrdost práva". Ve zbývající části dovolání dovolatel rozebírá obsah podání z 10. února 2003 a uplatňuje věcné námitky proti žalobnímu nároku. Na tomto základě dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ Nejvyšší soud nemá; problém předkládaný mu k řešení dovolatelem totiž zodpověděl v rozsudku uveřejněném pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který v podrobnostech odkazuje. V něm na dané téma uzavřel, že podal-li žalovaný vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). S těmito judikatorními závěry Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí v souladu. I z dovolací argumentace se podává, že dovolateli žádný vážný důvod v tom, aby se ve věci vyjádřil, nebránil a že dovolatel se takto snaží zvrátit fatální pochybení, jehož se (jak tvrdí) dopustil tím, že nepostupoval podle výzvy ukládající mu výslovně, aby vyjádření k žalobě předložil soudu. V této souvislosti lze připomenout, že právo nechrání nedbalé a neopatrné, přičemž dovolatel obvyklou (přiměřenou) míru opatrnosti zjevně zanedbal; jeho stesky na nepřiměřenou tvrdost práva tudíž nejsou na místě. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolatelce právo na jejich náhradu nevzniklo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.) a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 21. března 2006 JUDr. Zdeněk Krčmář,v.r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-ODO-715/2004-1)