# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 Odo 278/2003

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 29 Odo 278/2003
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:29.ODO.278.2003.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 7. 2003
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.; § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.; § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 8.11.2001, čj. 9 C 1499/2000-49, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 90.410 Kč s 10% úrokem z prodlení ode dne 1.10.2000 do zaplacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zastoupený advokátem včas dovolání. V něm uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. To spatřuje především v nesprávném výkladu ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. Konkrétně napadá závěr odvolacího soudu o způsobu vypořádání majetkových podílů a lhůtě k jejich vypořádání.

Dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě dovolání směřujícího proti meritornímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a ) o. s. ř. není dána, neboť odvolací soud v tomto případě rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil, ale potvrdil. Dovolaní není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzené rozhodnutí soudu prvního stupně je prvním rozhodnutím tohoto soudu ve věci. Konečně není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. Dle posledně zmiňovaného ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žádná z uvedených alternativ však v případě tohoto napadeného rozhodnutí naplněna není. Otázkou výkladu ustanovení § 13 zákona č. 42/1992 Sb. se dovolací soud již několikrát zabýval (např. v rozsudku publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 43/2002) a dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu se závěry formulovanými dovolacím soudem a nemá po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 9. července 2003

JUDr. Ivana Štenglová,v.r.

předsedkyně senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-ODO-278/2003-1)