# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 NSCR 85/2025

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 29 NSCR 85/2025
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.NSCR.85.2025.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 9. 10. 2026
- Klíčová slova: Insolvenční řízení, Oddlužení, Oddlužení (přerušení, zrušení), Osvobození od placení zbytku dluhů, Insolvenční správce, Znalecký posudek
- Dotčené předpisy: § 395 odst. 1 písm. a) IZ.; § 412 odst. 1 IZ.; § 412a IZ.; § 412b IZ.; § 413 IZ.; § 414 IZ.; § 418 odst. 1 písm. a) IZ.; § 94 odst. 2 písm. c) IZ.; § 213 odst. 2,3,4 o. s. ř.; § 127 o. s. ř.; § 3 předpisu č. 312/2007 Sb.

## Výrok

Dovolání se zamítá.

## Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Usnesením ze dne 7. července 2025, č. j. KSPA 56 INS 16628/2019-B-68, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "insolvenční soud"):
[1] Rozhodl o tom, že oddlužení dlužníků (M. S. a B. S.) není splněno (I. výrok).

[2] Schválil odměnu insolvenčního správce [Administrace insolvenční (správně insolvencí) CITY TOWER, v. o. s.] za dobu od povolení oddlužení do splnění splátkového kalendáře ve výši 92 565 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 18 513 Kč (včetně částek odpovídajících dani z přidané hodnoty) [II. výrok].

[3] Rozhodl, že část odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 4 900,50 Kč, která není kryta příjmy z majetkové podstaty, bude uhrazena z prostředků České republiky (III. výrok).

[4] Schválil odměnu insolvenčního správce za přezkoumané přihlášky ve výši 7 562,50 Kč a odměnu insolvenčního správce z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele ve výši 451,96 Kč (včetně částek odpovídajících dani z přidané hodnoty) [IV. a V. výrok].

[5] Zprostil insolvenčního správce funkce (VI. výrok).

[6] Uložil insolvenčnímu správci sdělit číslo účtu pro poukázání části odměny a náhrady hotových výdajů z prostředků České republiky (VII. výrok).

2. Insolvenční soud - cituje § 412a odst. 1 a § 413 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. září 2024 - dospěl k závěru, že dlužníci v průběhu insolvenčního řízení nevynaložili dostatečné úsilí, které po nich bylo možno požadovat, k maximálnímu uspokojení pohledávek svých věřitelů ve smyslu § 412a odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. Dlužníci totiž po dobu trvání oddlužení nezaslali na účet majetkové podstaty žádnou mimořádnou splátku, po prodloužení rozhodné doby pro splácení oddlužení nezaslali na účet majetkové podstaty jedinou splátku, ani částku nezbytnou na úhradu odměny insolvenčního správce a vznikl jim výrazný nedoplatek na splátkách (který se nesnažili uhradit) i další pohledávky za majetkovou podstatou. Dlužník přitom opakovaně tvrdil, že bude schopen hradit splátky poté, co vymůže pohledávky společnosti THE FACTORY art s. r. o. (dále jen "společnost F"), jejímž je společníkem (pohledávky však dostatečně nespecifikoval a nedoložil), a požadoval k tomu součinnost insolvenčního správce (insolvenční soud i insolvenční správce dlužníka opakovaně poučovali, že k tomu insolvenční správce není oprávněn).

3. O nesplnění oddlužení rozhodl insolvenční soud bez nařízení jednání s odůvodněním, že nerozhodoval o zrušení oddlužení a požadavek dlužníků na nařízení jednání neshledal důvodným, jelikož dlužníci se v průběhu oddlužení vyjadřovali k důvodům jeho neplnění, delší dobu (od počátku roku 2024) nevyvíjeli dostatečné úsilí k uspokojení svých věřitelů a již jim bylo prodlouženo oddlužení. Dlužníci přitom netvrdili, že by při jednání hodlali uplatnit nové (relevantní) skutečnosti. Vzhledem k tomu, že rozhodl o nesplnění oddlužení, nerozhodoval insolvenční soud o osvobození dlužníků od placení dosud neuspokojených pohledávek.

4. K odvolání dlužníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. září 2025, č. j. KSPA 56 INS 16628/2019, 4 VSPH 1129/2025-B-78, potvrdil I., II., IV., V. a VI. výrok rozhodnutí insolvenčního soudu a změnil jeho III. výrok tak, že se nevydává.

5. Odvolací soud přitom vyšel (shodně s insolvenčním soudem) zejména z toho, že:

[1] Usnesením ze dne 19. srpna 2019, č. j. KSPA 56 INS 16628/2019-A-7, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníků, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčního správce.

[2] Usnesením ze dne 11. prosince 2019, č. j. KSPA 56 INS 16628/2019-B-6, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Předpoklad uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů činil v době schválení oddlužení 8,77 % (223 227,50 Kč).

[3] V průběhu roku 2023 přestali dlužníci poskytovat insolvenčnímu správci součinnost (nedoložili přehledy svých příjmů a výdajů za rok 2022 a nevysvětlili nesrovnalosti v daňovém přiznání dlužnice). Přes výzvu insolvenčního správce (k navýšení zálohových splátek na 13 000 Kč měsíčně) dlužníci zálohové splátky nenavýšili.

[4] V důsledku revize příjmů a výdajů provedené insolvenčním správcem vznikl dlužníkům za roky 2021 a 2022 nedoplatek na splátkách do oddlužení (dlužníku ve výši 379 127 Kč a dlužnici ve výši 92 643 Kč).

[5] Dlužnici vznikly nové závazky (v částce 1 693 Kč z titulu nedoplatku na dani a ve výši 1 080 Kč s příslušenstvím přiznaný elektronickým platebním rozkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. května 2024, č. j. EPR 122648/2024-6).

[6] Dne 5. prosince 2024 předložil insolvenční správce zprávu o splnění oddlužení a navrhl rozhodnout o nesplnění oddlužení dlužníků a nepřiznat jim osvobození od placení zbývajících pohledávek (protože přes upozornění insolvenčního soudu nenavýšili své příjmy, ani se nepokusili uhradit nedoplatek na splátkách).

[7] K žádosti dlužníků a se souhlasem insolvenčního správce insolvenční soud (postupem podle § 412b odst. 5 insolvenčního zákona) usnesením ze dne 13. ledna 2025, č. j. KSPA 56 INS 16628/2019-B-57, prodloužil dlužníkům rozhodnou dobu pro posouzení splácení pohledávek v oddlužení do 31. března 2025 (tedy o tři měsíce).

[8] V podání z 19. března 2025 dlužník uvedl, že si příjmy obstarával podnikáním prostřednictvím účasti ve společnosti F, jejíž náplní bylo pořádání kulturních akcí. Příjmy společnosti F však negativně ovlivnilo ukončení pronájmu (pro neplacení nájemného) na podzim 2023. Pronajímatel rovněž uplatnil zadržovací právo ke hmotnému majetku v pronajatých prostorách. Novou smlouvu o nájmu se dlužníku nepodařilo uzavřít. Společnost F tak fakticky nemohla vykonávat činnost. Za účelem co nejvyššího uspokojení věřitelů dlužník převzal obchodní podíly dalších společníků a je jediným společníkem společnosti F. Dlužník má pohledávky vůči společnosti F, jež je připraven vymáhat (s pomocí insolvenčního správce).

[9] Dne 7. dubna 2025 podal insolvenční správce zprávu o splnění oddlužení, s tím, že po prodlouženou dobu oddlužení (od ledna 2025 do března 2025 včetně) dlužníci nezaslali žádnou platbu a za toto období jim tak vznikl dluh na odměně insolvenčního správce. V průběhu insolvenčního řízení uhradili dlužníci nezajištěným věřitelům celkem 10,64 % jejich pohledávek (261 262,44 Kč).

[10] Dne 2. července 2025 (správně 1. července 2025) insolvenční správce předložil aktualizovaný soupis majetkové podstaty, podle něhož dlužníci nevlastní žádný zpeněžitelný majetek.

6. Na tomto základě odvolací soud - odkazuje na § 157 odst. 2 a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), § 7, § 85 odst. 1, § 412a a § 413 insolvenčního zákona a na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu - v první řadě shledal usnesení insolvenčního soudu přezkoumatelným. Shodně s insolvenčním soudem dále uzavřel, že dlužníci (ač byli opakovaně upozorňováni, že řádně neplní podmínky schváleného oddlužení) nevynaložili veškeré úsilí, které po nich bylo možné spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. Přístup dlužníků byl laxní a nezodpovědný, vedený jen minimální snahou o uspokojení věřitelů. Dlužníci v letech 2021 a 2022 ze svých příjmů neodváděli řádně splátky (a vznikl jim neuhrazený nedoplatek) a za léta 2023 a 2024 ani nebylo možné zjistit jejich příjmy a výdaje. Neochota dlužníků usilovat o co nejvyšší uspokojení nezajištěných věřitelů byla zřejmá již v průběhu roku 2023. Dlužníci spolupracovali s insolvenčním správcem jen formálně, v některých měsících nehradili ani minimální splátku a současně (s přihlédnutím k nízkému příjmu z jejich podnikání) neměli závažný důvod, který by jim bránil zajistit si příjem například v rámci zaměstnaneckého poměru, z něhož by zaměstnavatel řádně prováděl srážky. Taktéž nelze přičítat insolvenčnímu správci nebo insolvenčnímu soudu, že dlužník neunesl riziko podnikání, jehož charakter se dobrovolně rozhodl změnit v průběhu oddlužení. Ani v prodloužené době oddlužení dlužníci nic dalšího nezaplatili. Stav, kdy nebyli schopni dostát požadavku § 412a odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona, si (tudíž) dlužníci přivodili vlastním zaviněním. Skutečnost, že dlužníci nepatrně překročili předpokládanou míru uspokojení věřitelů, není významná.

7. Námitky dlužníků, že insolvenční soud nezjistil úplně skutkový stav věci, neboť nenařídil jednání, neshledal odvolací soud důvodnými. Vyložil, že insolvenční zákon neukládá nařízení jednání k posouzení podmínek splnění oddlužení podle § 412a a § 413 insolvenčního zákona. Ztotožnil se přitom se závěrem insolvenčního soudu, že ke správnému zjištění skutkového stavu nebylo třeba nařídit jednání, když ke skutečnostem ohledně průběhu a výsledku oddlužení (jež jsou zřejmé z obsahu spisu) nebylo třeba dlužníky vyslýchat. Rozhodující je totiž objektivní (nevyhovující) výsledek oddlužení (a nikoli subjektivní přesvědčení dlužníků, že vše řádně a včas splnili). Odvolací soud rovněž (s odkazem na § 413 odst. 1 insolvenčního zákona) souhlasil s postupem insolvenčního soudu, který současně s rozhodnutím o nesplnění oddlužení (jímž insolvenční řízení končí) zprostil insolvenčního správce funkce. Měnící část výroku svého usnesení odvolací soud odůvodnil tím, že dlužníci dodatečně zaplatili na účet majetkové podstaty 4 900,50 Kč, čímž odpadl důvod, aby tuto částku platil insolvenčnímu správci stát.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o tyto otázky:
[1] Lze v rozhodnutí o nesplnění oddlužení přihlížet ke skutečnostem (spočívajícím v neplnění povinností dlužníka v insolvenčním řízení), ke kterým došlo několik let před skončením oddlužení, z nichž insolvenční soud v daném období nevyvodil žádné důsledky?

[2] Je (zejména v případě rozporu mezi tvrzením dlužníka a zjištěním insolvenčního správce) zjištění výše zálohových splátek dlužníka na základě jeho účetnictví odbornou otázkou, k jejímuž zodpovězení je insolvenční soud povinen zadat vypracování znaleckého posudku podle § 127 o. s. ř.?

9. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby je Nejvyšší soud zrušil (případně zrušil rozhodnutí obou soudů) a věc vrátil odvolacímu soudu (respektive insolvenčnímu soudu) k dalšímu řízení.

10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu k otázce č. 1 dovolatelé namítají, že rozhodnutí o nesplnění oddlužení nelze založit na skutečnostech, které byly insolvenčnímu soudu známy dlouho před rozhodnutím (a na něž soud nereagoval). Argumentují, že soudy narušily jejich právní jistotu, když rozhodnutí založily na neplnění povinností v oddlužení, k němuž došlo již v letech 2020 až 2022. Insolvenční soud tím, že ponechal dovolatele v oddlužení, založil jejich očekávání, že okolnosti z uvedených let nebudou na konci insolvenčního řízení bránit oddlužení. Dovolatelé taktéž předpokládali, že jejich oddlužení bude "schváleno", neboť se věřitelům dostalo většího uspokojení, než jaký byl počáteční předpoklad.

11. K otázce č. 2 dovolatelé namítají, že rozhodnutí soudu závisí na zjištění, co konkrétně je příjmem z podnikání a co je daňově uznatelným nákladem. Jde o odbornou otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odbornosti soudního znalce (insolvenční soud ani insolvenční správce k tomu nemá patřičnou odbornost, neboť není odborníkem na daňové právo a účetnictví). Soudy však v rozporu s (označenou) judikaturou dovolacího soudu nezadaly zpracování znaleckého posudku ke zjištění výše zálohových splátek dlužníka na základě jeho účetnictví. Jestliže odvolací soud vyšel ze závěrů insolvenčního správce, které ani k námitkám dovolatele nepřezkoumal, zatížil řízení "vadou" nesprávného právního posouzení věci.

12. Dovolatelé mají dále za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož soudy učinily skutkové a právní závěry, aniž je řádně odůvodnily. Namítají, že napadené usnesení neobsahuje žádné odůvodnění ohledně výše příjmu z podnikání v závislosti na vynaložených nákladech. Nespecifikuje též, jakým způsobem došel odvolací soud k závěru o výši záloh na plnění oddlužení v roce 2021 a letech následujících, přestože dlužník jejich výši neustále napadal. Insolvenční správce ani insolvenční soud se nevypořádali s dlužníkem předloženými (právně významnými) listinami. Přestože insolvenční soud ani insolvenční správce nic nenamítali proti tomu, aby si dlužník opatřil prostředky pro co nejvyšší uspokojení věřitelů prostřednictvím společnosti F, je dlužníku v napadeném rozhodnutí tato snaha kladena k tíži. Dovolatelé poukazují na sezónnost podnikání společnosti F a na jeho ziskovost v předchozích letech a tvrdí, že ke kladnému výsledku podnikání nedošlo jen v důsledku nestandardního postupu pronajímatele. Namítají, že dlužník proto žádal o nařízení jednání, při němž by mohl přednést okolnosti svého podnikání a reagovat na dotazy insolvenčního soudu a insolvenčního správce. Dlužník poukazoval též na svůj obchodní podíl ve společnosti F s tím, že jej byl připraven prodat a z výtěžku uspokojit věřitele.

13. Insolvenční správce ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl (jako nedůvodné).

III. Přípustnost dovolání

14. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
15. S přihlédnutím k bodu 1 článku II (Přechodná ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb. a k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníků (14. srpna 2019) se pro dané insolvenční řízení uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v bodech 2 a 3 článku II (Přechodná ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb. (jež se však v posuzované věci neuplatní)].

16. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a co do dovoláním předestřené právní otázky č. 1, na jejímž zodpovězení spočívá napadené rozhodnutí, jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech dosud neřešenou.

17. Naproti tomu přípustnost dovolání nezakládá otázka č. 2. Je tomu tak proto, že (záporná) odpověď na tuto otázku se podává přímo z textu § 398b insolvenčního zákona, z něhož je zřejmé, že k určení zálohové splátky je povolán (právě) insolvenční soud (případně po vyjádření insolvenčního správce) a k určení referenční srážky (splátkové částky) je povolán insolvenční správce (s případnou korekcí insolvenčního soudu v odůvodněných případech). Postup podle § 127 o. s. ř. je tudíž vyloučen. Nárokům kladeným v insolvenčním řízení na insolvenčního správce (též v § 398b insolvenčního zákona) přitom zcela odpovídá obsah zkoušky insolvenčního správce, při níž jsou prověřovány znalosti uchazeče (mimo jiné) z oblasti finančního práva včetně daňového řízení v rozsahu potřebném pro insolvenční řízení a z oblasti účetnictví v rozsahu potřebném pro správu dlužníkova majetku (srov. § 3 odst. 2 písm. e/ a g/, odst. 3 vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců).

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud se - v hranicích dovoláním vymezené právní otázky č. 1 - zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolateli, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

20. K zodpovězení otázky č. 1 je nezbytné nejprve posoudit charakter rozhodnutí o nesplnění oddlužení a možnost použití judikaturních závěrů, které Nejvyšší soud přijal v poměrech rozhodování o splnění oddlužení.

21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

22. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (v rozhodném znění):

§ 412a

(1) Oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je splněno, jestliže
a/ dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši,

b/ dlužník v době 3 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek,

c/ po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

(...)

(3) Pro splnění oddlužení podle odstavce 1 písm. b/ a c/ postačí, jestliže by požadované míry splacení pohledávek nezajištěných věřitelů bylo dosaženo bez přihlédnutí k podřízeným pohledávkám.

(...)

§ 412b
Přerušení a prodloužení průběhu oddlužení

(...)
(5) Insolvenční soud může rozhodnout, že se doba, která je rozhodná pro posouzení splacení pohledávek podle § 412a odst. 1, prodlouží až o 6 měsíců. Učiní tak z důležitých důvodů na návrh dlužníka podaný do uplynutí doby, která je rozhodná pro posouzení splacení pohledávek podle § 412a odst. 1. Průběh oddlužení nelze prodloužit opakovaně. Odvolání proti rozhodnutí o prodloužení průběhu oddlužení není přípustné.

§ 413

(1) Splnění oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, jinak rozhodne o nesplnění oddlužení. Současně insolvenční soud rozhodne o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a zprostí insolvenčního správce jeho funkce. Odvolání proti tomuto rozhodnutí mohou podat dlužník, insolvenční správce a věřitelé; toto rozhodnutí je účinné nabytím právní moci, jeho právní mocí insolvenční řízení končí.
(2) Jestliže insolvenční správce nedoporučil rozhodnout o splnění oddlužení, insolvenční soud v odůvodnění rozhodnutí uvede důvody, pro které splnění oddlužení vzal na vědomí.

(3) Jestliže po podání zprávy insolvenčního správce o splnění oddlužení nejsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o splnění oddlužení, insolvenční soud vydá rozhodnutí, ve kterém uloží dlužníku povinnost do doby podání nové zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku obdobně podle § 398 odst. 3. Proti tomuto rozhodnutí může podat odvolání dlužník a insolvenční správce. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí insolvenční správce příslušné částky uloží na zvláštní účet podle § 36 odst. 5.

§ 414

(1) Jestliže insolvenční soud rozhodne o splnění oddlužení a dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, spojí insolvenční soud s rozhodnutím o splnění oddlužení rozhodnutí, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození podle věty první se nevztahuje na pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku.
(...)

23. Ze systematiky zařazení rozhodnutí o nesplnění oddlužení do § 413 odst. 1 věty prvé insolvenčního zákona se podává, že jde o rozhodnutí opačné k rozhodnutí o splnění oddlužení, na něž se tudíž plně vztahují věta druhá a třetí tohoto ustanovení a je též možné na ně aplikovat dosavadní závěry judikatury vztahující se k rozhodnutí o splnění oddlužení.

24. Usnesení o nesplnění oddlužení podle § 413 odst. 1 insolvenčního zákona tedy je (stejně jako usnesení o splnění oddlužení podle téhož ustanovení) rozhodnutím ve věci samé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč.), které se podle zákona vydává bez nařízení jednání a jeho právní mocí insolvenční řízení končí (srov. § 413 odst. 1 insolvenčního zákona).

25. Insolvenční soud proto nepochybil, jestliže o nesplnění oddlužení dovolateli rozhodl bez nařízení jednání, když zároveň vyložil důvody, jež ho vedly k závěru o nedůvodnosti žádosti dovolatelů o nařízení jednání. Rovněž odvolací soud byl v podmínkách projednávané věci (kdy nečinil nová zjištění ani nepřehodnocoval výpovědi svědků či účastníků ve smyslu § 213 odst. 2 až 4 o. s. ř.) oprávněn rozhodnout o odvolání dovolatelů bez nařízení odvolacího jednání (srov. § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona).

26. Správný je též závěr odvolacího soudu, že současně s rozhodnutím o nesplnění oddlužení insolvenční soud rozhoduje o odměně insolvenčního správce a jeho nákladech a o zproštění insolvenčního správce funkce (srov. § 413 odst. 1 větu druhou insolvenčního zákona).

27. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodování o osvobození dlužníka od placení pohledávek je podmíněno rozhodnutím insolvenčního soudu o splnění oddlužení (srov. § 414 odst. 1 větu první insolvenčního zákona). Případný návrh na osvobození od placení pohledávek podaný dlužníkem, jenž nesplnil oddlužení (insolvenční soud rozhodl o nesplnění oddlužení podle § 413 odst. 1 insolvenčního zákona), proto insolvenční soud zamítne jako nedůvodný. Postup insolvenčního soudu, který po rozhodnutí o nesplnění oddlužení (již) nerozhodoval o osvobození dovolatelů od placení pohledávek, je tudíž správný.

28. Ohledně podmínek nezbytných pro rozhodnutí podle § 413 odst. 1 věty prvé insolvenčního zákona (pro posouzení, zda došlo ke splnění oddlužení) je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v následujících závěrech (jež jsou rozhodné i pro zodpovězení otázky č. 1):

29. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je insolvenční soud povinen zkoumat poctivost dlužníkova záměru při oddlužení a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, a na jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení, jakmile tyto skutečnosti vyjdou v insolvenčním řízení najevo. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen "R 86/2013"), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2020, pod číslem 63.

30. Výčet povinností dlužníka podle schváleného způsobu oddlužení je obsažený v § 412 odst. 1 insolvenčního zákona; všechny tyto povinnosti jsou "podstatnými" povinnostmi podle schváleného způsobu oddlužení (ve smyslu § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a tvoří souhrnný celek. Srov. opět R 86/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněné pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč. Přisuzovat povinnostem, jež má dlužník po schválení oddlužení, rozdílný význam (například, že některé jsou upozaďovány), je zjevně nesprávné.

31. Souhrnné hodnocení jednotlivých "nedbalostí" dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) "důvodný předpoklad" insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý "záměr". Srov. např. opětovně usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sen. zn. 29 NSČR 35/2018, uveřejněné pod číslem 112/2020 Sb. rozh. obč.

32. Dlužníku se cestou sanačního způsobu řešení úpadku (oddlužení) otevírá možnost prominutí zbytku dluhů i na úkor těch věřitelů, kteří jsou ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník. Mimo jiné i proto klade insolvenční zákon na dlužníka přísné požadavky co do poctivosti jeho záměru a sankcionuje též lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (k tomu srov. R 86/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněné pod číslem 39/2017 Sb. rozh. obč.). Jinak řečeno, dlužník, jenž koná lehkomyslně, nedbale nebo dokonce nepoctivě, oddlužen být nemá.

33. V poměrech projednávané věci nemá tedy ani Nejvyšší soud pochybnosti, že úvaha odvolacího soudu o tom, že dovolatelé (popsaným jednáním v průběhu trvání oddlužení) porušili povinnost vynaložit veškeré úsilí, které na nich lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů, není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře) a Nejvyšší soud nemá důvod ji v mezích své přezkumné činnosti jakkoli korigovat. Zjištění soudů umožňují učinit soudy přijatý závěr.

34. Nadto z obsahu insolvenčního spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že insolvenční soud (jakož i insolvenční správce) s dovolateli komunikoval a upozorňoval je na podmínky rozhodnutí o splnění oddlužení (k tomu srov. například B-30). Nelze tedy ani přisvědčit argumentaci dovolatelů, že by insolvenční soud na skutečnosti z let 2020 až 2022 nereagoval a pouze je bez dalšího zohlednil v rozhodnutí o nesplnění oddlužení.

35. V projednávané věci naopak insolvenční soud umožnil dovolatelům prostřednictvím rozhodnutí o mimořádném prodloužení oddlužení (podle § 412b odst. 5 insolvenčního zákona) napravit svůj přístup a projevit ochotu (a schopnost) vynaložit patřičné úsilí k uspokojení pohledávek svých věřitelů. Tuto příležitost však dovolatelé nevyužili.

36. Přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu konečně netrpí ani dovolateli namítanou nepřezkoumatelností (poměřováno závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Jak rovněž vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

37. Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné a z obsahu spisu se nepodávají ani vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl jako nedůvodné (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

38. Vzhledem k zamítnutí dovolání Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelů na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí; se zřetelem k § 90 insolvenčního zákona šlo ostatně o zjevně bezdůvodný návrh.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-NSCR-85/2025-1)