# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 NSCR 78/2016 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 29 NSCR 78/2016 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.78.2016.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 19. 12. 2019 - Datum zveřejnění: 7. 4. 2020 - Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ], Insolvence, Úpadek - Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.; § 243c odst. 2 o. s. ř.; § 35 obč. zák.; § 3 odst. 1 IZ.; § 3 odst. 2 IZ. ## Výrok Dovolání se odmítá. ## Odůvodnění Usnesením ze dne 26. června 2015, č. j. MSPH 93 INS 4348/2015-A-66, Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele České exportní banky, a. s. tak, že (mimo jiné): 1/ Zjistil úpadek dlužníka TRADE B.G.M. a. s. (bod I. výroku). 2/ Určil, že předběžný insolvenční správce JUDr. Josef Cupka se stává insolvenčním správcem s plnou působností (bod II. výroku). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud s odkazem na insolvenčním soudem zjištěný skutkový stav uzavřel, že u dlužníka byly osvědčeny všechny znaky úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když dlužník má více věřitelů [insolvenčního navrhovatele, Exportní garanční a pojišťovací společnost, a. s. (dále jen "EGAP") a Finanční úřad pro hlavní město Prahu], peněžité závazky po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a má se za to, že tyto závazky není schopen plnit, jelikož je neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti [§ 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona], s tím, že domněnku neschopnosti plnit peněžité závazky plynoucí ze shora uvedeného ustanovení se dlužníku nepodařilo vyvrátit. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že insolvenční návrh navrhovatele se zamítá, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenční navrhovatel se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a navrhuje dovolání zamítnout. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud dovolání dlužníka, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že dospěl k nesprávným závěrům o právní povaze pohledávky EGAP, když uzavřel, že jde o část pohledávky vzniklé na základě smlouvy o úvěru číslo 21493 ze dne 28. listopadu 2008, uzavřené mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem (dále jen "úvěrová smlouva"), kterou insolvenční navrhovatel postoupil smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. dubna 2014 na EGAP, přičemž tak učinil poté, co EGAP poskytl v souladu s pojistnou smlouvou (číslo 121000196) pro pojištění úvěru poskytnutého v souvislosti s investicemi českých právnických osob v zahraničí proti riziku nesplacení úvěru (dále jen "pojistná smlouva If") insolvenčnímu navrhovateli pojistné plnění odpovídající pěti nezaplaceným úvěrovým splátkám. Nejvyšší soud má (na rozdíl od dovolatele) zpochybňovaný výklad pojistné smlouvy If provedený soudy nižších stupňů za souladný s výkladovými pravidly určenými ustanovením § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 obch. zák., jakož i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Již ze samotného textu pojistné smlouvy If je bez obtíží zřejmé, že poskytnutí pojistného plnění nemělo mít (podle projevené vůle smluvních stran) bez dalšího za následek zánik závazku dlužníka z úvěrové smlouvy, tj. nemělo dlužníka zbavovat povinnosti neuhrazené splátky úvěru věřiteli (respektive pojistiteli, na kterého měla být odpovídající část pohledávky postoupena) zaplatit (srov. v této souvislosti zejména článek XIII. a XVII. všeobecných pojistných podmínek). Opačný závěr, prosazovaný dovolatelem, nemá ani podle přesvědčení Nejvyššího soudu oporu v obsahu uzavřené pojistné smlouvy If (včetně všeobecných pojistných podmínek). Rozhodnutí odvolacího soudu nijak nekoliduje (a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak) ani s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. především usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle níž insolvenční řízení (ve fázi nalézání úpadku dlužníka) není nástrojem nahrazujícím (ve sporu o pohledávku mezi věřitelem a dlužníkem) cestu nalézání práva před orgány k tomu povolanými. Pohledávky insolvenčního navrhovatele a EGAP totiž byly osvědčeny, aniž by insolvenční soud musel vést rozsáhlé dokazování nahrazující sporné řízení. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání jsou pak právně bezvýznamná rovněž dovolací tvrzení, podle nichž bylo rozhodnutí insolvenčního soudu (s ohledem na jeho předcházející postup v řízení) pro dlužníka překvapivým. Jejich prostřednictvím totiž dovolatel odvolacímu soudu toliko vytýká tvrzené vady řízení (srov. v této souvislosti ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), aniž by současně otevíral jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo a jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Ostatně vytýkanou vadou napadené rozhodnutí ani netrpí, když spornými otázkami (tj. výkladem pojistné smlouvy If, jakož i osvědčením pohledávky EGAP) se zabýval nejen insolvenční soud, ale (k odvolání dlužníka) též odvolací soud. Dovolatel tak nejen nebyl zbaven možnosti (ve vztahu ke sporným otázkám) skutkově a právně argumentovat, ale nemohl být ani konečným výsledkem řízení"překvapen". Konečně ani námitky, jimiž dovolatel brojil proti závěru odvolacího soudu, že za osvědčenou lze mít též pohledávku dalšího věřitele (Finančního úřadu pro hlavní město Prahu), nejsou schopny objektivně zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí (a jde tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné). Pro závěr, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 3 odst. 1 insolvenčního zákona), totiž postačí zjištění, že dlužník má alespoň dva věřitele, z nichž každý má vůči němu pohledávku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sen. zn. 29 NSČR 52/2011 [jde o usnesení uveřejněné ve zvláštním čísle I časopisu Soudní judikatura (Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 23] nebo ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 116/2013 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 33/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu o úpadku dlužníka by tak obstál i za situace, kdyby tato pohledávka osvědčena nebyla. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-NSCR-78/2016-1)