# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 NSCR 71/2026 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 29 NSCR 71/2026 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.NSCR.71.2026.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 30. 6. 2026 - Datum zveřejnění: 16. 7. 2026 - Klíčová slova: Insolvenční správce, Lhůta prekluzivní [ Lhůty ], Přihláška pohledávky - Dotčené předpisy: § 253 IZ.; § 173 odst. 3 IZ. ## Výrok Dovolání se odmítá. ## Odůvodnění Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") usnesením ze dne 27. ledna 2026, č. j. MSPH 79 INS 2047/2023-P13-2, odmítl jako opožděnou přihlášku pohledávky č. P13 věřitele č. 9 HV-GRANIT s. r. o. (dále jen "věřitel") [výrok I.] a rozhodl, že právní mocí tohoto usnesení končí účast věřitele v insolvenčním řízení dlužníka ve vztahu k této přihlášce (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání věřitele usnesením ze dne 23. února 2026, č. j. MSPH 79 INS 2047/2023, 4 VSPH 222/2026-P13-8, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) vyšel z toho, že: 1) Usnesením ze dne 21. srpna 2023, č. j. MSPH 79 INS 2047/2023-A-68, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek, určil, že předběžný insolvenční správce Mgr. Alexander Nett se stává insolvenčním správcem s plnou působností, a vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě dvou měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku; usnesením ze dne 28. listopadu 2023, č. j. MSPH 79 INS 2047/2023-B-47, insolvenční soud potvrdil Mgr. Dagmaru Cenknerovou novou (schůzí věřitelů zvolenou) insolvenční správkyní dlužníka. 2) Věřitel přihlásil do insolvenčního řízení dne 6. ledna 2026 pohledávku ve výši 62.482.000,- Kč. Jako důvod jejího vzniku uvedl, že jde náhradu škody podle § 253 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když insolvenční správkyně dlužníka odmítla výzvu (ze dne 4. prosince 2025), aby uzavřela s věřitelem kupní smlouvu podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené dne 20. ledna 2017 mezi dlužníkem (jako budoucím prodávajícím) a věřitelem (jako budoucím kupujícím) [dále jen "smlouva o smlouvě budoucí"]; výše škody se rovná finanční hodnotě (ceně v čase a místě obvyklé) nemovitých věcí, které jsou předmětem smlouvy o smlouvě budoucí. 3) Věřitel o smlouvě o smlouvě budoucí v době rozhodné pro přihlášení pohledávky (tj. do 23. října 2023) nevěděl; proto nevyzval insolvenční správkyni dlužníka, aby tuto smlouvu splnila, a insolvenční správkyně nemohla tuto smlouvu splnit či její splnění odmítnout. Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z § 173, § 185 a § 253 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ‒ ve shodě se soudem insolvenčním uzavřel, že přihláška pohledávky je opožděná. Přitom zdůraznil, že ani skutkové okolnosti dané věci nemohou odůvodnit prolomení zákonných propadných lhůt k přihlášení pohledávky (až již podle § 173 insolvenčního zákona nebo podle § 253 odst. 4 insolvenčního zákona). Nevědomost věřitele o smlouvě o smlouvě budoucí - pokračoval odvolací soud - jde zcela k jeho tíži, stejně jako to, že nepřihlásil pohledávku v zákonné lhůtě, ač tak učinit mohl, a měl, když lze přihlásit i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, které má za přípustné k řešení právních otázek dosud (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem nezodpovězených, a to zda: 1) Lze dovodit zmeškání prekluzivních lhůt k uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení (podle § 173 a § 253 odst. 4 insolvenčního zákona) k tíži věřitele (i) v situaci, kdy věřitel objektivně nevěděl (a nemohl vědět) o existenci právního důvodu pohledávky (a tudíž nemohl ani fakticky ani právně učinit úkony, které právní úprava předpokládá)? 2) Lze aplikovat § 253 odst. 2 a 4 insolvenčního zákona (fikce odmítnutí plnění a následná třicetidenní lhůta) na smlouvu o smlouvě budoucí, jejíž závazek uzavřít realizační smlouvu je vázán na odkládací podmínky, které v době prohlášení konkursu nebyly splněny, a kdy nebylo možno fakticky ani právně "co plnit" či "co odmítat"? 3) Je ústavně konformní vyložit § 173 odst. 3 insolvenčního zákona ("lze přihlásit i pohledávku vázanou na podmínku") tak, že ukládá věřiteli povinnost přihlašovat i pohledávky, jejichž právní důvod je pro něj objektivně neznámý a nebyl mu přičitatelně zjistitelný? Dovolatel zdůrazňuje, že smlouvu o smlouvě budoucí kupní neměl k dispozici, když "byla nalezena" až v roce 2025 při vyklízení domu původního jednatele, který zemřel v listopadu 2020. Tato smlouva váže účinnost závazku uzavřít kupní smlouvu na splnění odkládacích podmínek (kolaudace trafostanice, připojení do distribuční soustavy a zajištění technické funkčnosti připojení), které nastaly až v roce 2025. Následně dovolatel vyzval insolvenční správkyni k uzavření kupní smlouvy (dne 4. prosince 2025) a insolvenční správkyně to výslovně odmítla (dne 8. prosince 2025). Teprve poté dovolatel přihlásil pohledávku P13 do insolvenčního řízení (dne 6. ledna 2026). Závěr odvolacího soudu, podle něhož "mohl a měl" přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku jako vázanou na podmínku, považuje dovolatel za nesprávný (ústavně nekonformní a odporující spravedlivému procesu a zásadě, že nikdo není povinen k nemožnému), když institut přihlášky podmíněné/nesplatné pohledávky předpokládá, že věřitel alespoň rámcově zná právní důvod, skutkový základ a okruh rozhodných skutečností, na jejichž základě lze právo uplatnit a vymezit předmět přezkumu. Současně odvolacímu soudu vytýká, že závěrem o nepřípustnosti "prolomení" lhůt (k přihlášení pohledávky) ponechal nevyřešenou klíčovou otázku, zda "běh prekluzivní lhůty může nastat i tam, kde nebyly splněny podmínky pro vznik právně relevantní situace odmítnutí plnění (byť fikcí)". Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Insolvenční správkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. září 2025, sen. zn. 29 NSČR 42/2024, odkazuje na závěry obsažené v usneseních ze dne 4. září 2008, sen. zn. 29 NSČR 4/2008, ze dne 27. července 2011, sp. zn. 29 NSČR 35/2009, a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněných pod čísly 25/2009, 151/2011 a 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je lhůta pro přihlášení pohledávek na náhradu škody podle § 253 odst. 4 insolvenčního zákona procesní lhůtou zákonnou a propadnou; prominout její zmeškání vylučuje § 83 insolvenčního zákona. Současně připomenul, že pravidlo, které všem věřitelům ve stejném postavení dává stejnou možnost k přihlášení pohledávky v zákonem určené propadné lhůtě, je v souladu s ústavním pořádkem České republiky; uvedená zásada by byla zjevně prolomena, kdyby věřitelé mohli "obejít" propadný charakter přihlašovací lhůty a dodatečně přihlásit do insolvenčního řízení pohledávku na základě tvrzení, že se o existenci pohledávky dozvěděli až po uplynutí přihlašovací lhůty. Akceptace právního názoru věřitele, podle něhož fikce odstoupení insolvenční správkyně od smlouvy o budoucí kupní smlouvě podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákona a s tím spojená možnost věřitele uplatnit náhradu způsobené škody přihláškou pohledávky nejpozději do 30 dnů ode dne odmítnutí plnění, nemůže nastat v případě, kdy věřitel ani insolvenční správkyně o takové smlouvě nevěděli, by byla zjevným popřením shora uvedené zásady promítnuté ve shora označené judikatuře Nejvyššího soudu. Přitom nevědomost žalobce o existenci smlouvy o smlouvě budoucí, lze přičítat jen k tíži jeho samotného (a nikoli k tíži přihlášených věřitelů). K možnosti přihlásit do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku vázanou na splnění (odkládací) podmínky (§ 173 odst. 3 insolvenčního zákona), jakož i k tomu, že z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vyloučeny (mimo jiné) pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku, respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň (168 a § 169 insolvenčního zákona), což přiměřeně platí i pro pohledávku z titulu náhrady škody podle § 253 odst. 4 insolvenčního zákona, viz opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 42/2024. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-NSCR-71/2026-1)