# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 NSCR 44/2019

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 29 NSCR 44/2019
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.44.2019.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 11. 2019
- Datum zveřejnění: 9. 2. 2020
- Klíčová slova: Insolvenční řízení, Insolvenční správce
- Dotčené předpisy: § 298 odst. 2 IZ.; § 46 odst. 7 předpisu č. 120/2001Sb.

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

[1] Usnesením ze dne 8. února 2019 č. j. KSOS 25 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen "insolvenční soud"):

1/ Schválil konečnou zprávu Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., insolvenčního správce dlužníka M. P., ze dne 19. září 2018, podle níž činí:

a/ příjmy majetkové podstaty 449.931 Kč,

b/ odměna insolvenčního správce 0 Kč,

c/ částka určená k rozvrhu 449.931 Kč.

2/ Neschválil odměnu insolvenčního správce ve výši 136.104,13 Kč.

[2] K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. března 2019, č. j. KSOS 25 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal insolvenční správce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o otázku, zda na stanovení odměny insolvenčního správce má vliv skutečnost, že ke zpeněžení zajištěného majetku došlo již v exekučním (a nikoli insolvenčním) řízení. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), dovolávaje se závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013, uveřejněném pod číslem 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 107/2016"), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[4] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřené otázky je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017. V něm Nejvyšší soud (v návaznosti na závěry obsažené v R 107/2016 a v souladu s nimi) vysvětlil, že byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástavu) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle § 337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle § 298 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-NSCR-44/2019-1)