# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 NSCR 166/2017

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 29 NSCR 166/2017
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.166.2017.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 1. 2018
- Datum zveřejnění: 23. 4. 2018
- Klíčová slova: Osvobození od placení zbytku dluhů
- Dotčené předpisy: § 415 IZ.

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

Usnesením ze dne 17. ledna 2017, č. j. KSOS 33 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen "insolvenční soud") nepřiznal dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení.
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o tom, zda dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, když první rozhodnutí obsažené v bodu III. výroku usnesení ze dne 11. srpna 2016, č. j. KSOS 33 INS (jímž dlužníka osvobodil od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, s tím, že osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, jakož i na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit, a dále též i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu), zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. října 2016, č. j. KSOS 33 INS XY, 4 VSOL XY, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Insolvenční soud - odkazuje na ustanovení § 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v rozhodném znění a závazný právní názor odvolacího soudu vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí - uzavřel, že jednou z podmínek pro přiznání osvobození od placení zbytků dluhů (v situaci, kdy hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, je nižší než 30 % jejich pohledávek) je také prokázání skutečnosti, že nezajištění věřitelé obdrželi na uspokojení svých pohledávek v průběhu oddlužení nejméně tolik, kolik by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Jelikož uvedená podmínka v posuzovaném případě splněna nebyla, insolvenční soud dlužníku osvobození od placení pohledávek nepřiznal.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle kterého dlužník nesplnil shora označenou podmínku pro přiznání osvobození podle ustanovení § 415 insolvenčního zákona. Z obsahu insolvenčního spisu totiž plyne, že zatímco při oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty) neobdrželi nezajištění věřitelé žádné plnění (výtěžek zpeněžení nestačil ani k plnému pokrytí pohledávek zajištěných věřitelů), v konkursu by do majetkové podstaty náležely i příjmy dlužníka. Při zohlednění výše postižitelné části příjmu dlužníka (10.000 Kč), odhadované minimální délce trvání konkursu (jeden rok) a výše odměny insolvenčního správce by tak k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů mohla být v konkursu (oproti oddlužení) využita částka 110.000 Kč.

Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení dovoláním předestřené otázky (zda je možné podle ustanovení § 415 insolvenčního zákona přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i přesto, že při prohlášení konkursu na majetek dlužníka by bylo jejich uspokojení - s přihlédnutím k očekávaným příjmům dlužníka - vyšší než v případě oddlužení) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Již v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013 (uveřejněném pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 415 insolvenčního zákona dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce § 415 insolvenčního zákona):

1/ návrh dlužníka,

2/ prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a

3/ prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

V usnesení ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 21/2017 (k jehož závěrům se následně přihlásil také v usneseních ze dne 17. srpna 2017, sen. zn. 29 NSČR 22/2017, a ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 162/2017), pak Nejvyšší soud (ve vztahu k naposledy uvedenému předpokladu) mimo jiné uzavřel, že:

1/ Není logického důvodu, proč by dlužník neměl být podroben "testu konkursem" (rozuměj "testu" nastaveného ustanovením § 415 insolvenčního zákona) v případě, kdy věřitelé nebo insolvenční soud prosadí způsob oddlužení, při kterém v době jeho schválení nebylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek.

2/ Skutečnost, že věřitelé, respektive insolvenční soud, rozhodli o jiném (druhém) způsobu oddlužení, než dlužník navrhoval, dlužníka nezbavuje povinnosti, aby v návrhu o osvobození od placení zbytku svých dluhů dle § 415 insolvenčního zákona prokázal, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

3/ Při stanovení částky, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je třeba zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem.

4/ Dlužník se může vyhnout "testu konkursem" a předejít riziku, že nebude osvobozen od placení zbytku svých dluhů dle § 415 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu oddlužení splní požadavek kladený na minimální zákonnou (nebo s věřiteli smluvenou) míru uspokojení dlužníkových věřitelů tím, že k úhradě jejich pohledávek použije i tu část svého majetku, která nepodléhala režimu schválené formy oddlužení a která by mu jinak zůstala k dispozici. Uvedeným postupem se totiž dlužníku otevírá možnost osvobození od placení zbytku dluhů dle § 414 insolvenčního zákona.

Na výše uvedených závěrech (jež se nepochybně prosadí také v těch případech, kdy dlužník sám konkrétní způsob oddlužení nenavrhoval) přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace předestřené dovolatelem v projednávané věci.

Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud (se zřetelem k obsahu podaného dovolání) za vhodné podotknout, že dlužníkovi nic nebránilo, aby (sám) v situaci, kdy se stalo zřejmým, že výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nebude postačovat k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů v minimálně 30% rozsahu, poskytl k uspokojení věřitelů majetek (včetně svých příjmů), který případně nabyl poté, co nastaly účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Nebylo však povinností insolvenčního soudu dlužníka o možnosti takového postupu poučovat, příp. jej k němu zvlášť vybízet.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. ledna 2018

JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-NSCR-166/2017-1)