# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 NSCR 113/2018

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 29 NSCR 113/2018
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.113.2018.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 7. 2018
- Datum zveřejnění: 11. 10. 2018
- Klíčová slova: Insolvenční řízení, Úpadek
- Dotčené předpisy: § 148 odst. 1 IZ. ve znění do 18.09.2016

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

[1] Usnesením ze dne 9. června 2016, č. j. KSBR 28 INS 27011/2015-A-90, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "insolvenční soud") o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ RALT COMPANY s. r. o. (dále jen "insolvenční navrhovatel R"), 2/ Glory Daze Associated S. A. (dále jen "insolvenční navrhovatel G") a 3/ LEVAPLECK LTD. (dále jen "insolvenční navrhovatel L") tak, že (mimo jiné):

1/ Zjistil úpadek dlužníka Elkana Property, s. r. o. (bod I. výroku).

2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).

3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Administraci insolvencí CITY TOWER, v. o. s. (bod III. výroku).

4/ Zamítl návrh insolvenčního navrhovatele L na povolení reorganizace dlužníka (bod XV. výroku).

[2] Proti usnesení insolvenčního soudu podali odvolání insolvenční navrhovatel R (proti bodům I., II., III. a XV. výroku), dlužník (proti bodům I., II., III. a XV. výroku) a insolvenční navrhovatel L (proti bodům II. a XV. výroku).

[3] Usnesením ze dne 19. prosince 2016, č. j. KSBR 28 INS 27011/2015-A-112, insolvenční soud:

1/ Nepřiznal insolvenčnímu navrhovateli R osvobození od soudního poplatku z odvolání (bod I. výroku).

2/ Zastavil řízení o odvolání insolvenčního navrhovatele R proti bodům I., II. a XV. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. června 2016 pro neuhrazení soudního poplatku z odvolání (bod II. výroku).

[4] K odvolání insolvenčního navrhovatele R proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. prosince 2016, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. března 2017, č. j. KSBR 28 INS 27011/2015, 2 VSOL 110/2017-A-120, potvrdil napadené usnesení v bodu I. výroku a zrušil je v bodu II. výroku.

[5] Usnesením ze dne 29. června 2017, č. j. KSBR 28 INS 27011/2015-A-124, insolvenční soud zastavil řízení o odvolání insolvenčního navrhovatele R pro neuhrazení soudního poplatku z odvolání.

[6] Usnesením ze dne 26. října 2017, č. j. KSBR 28 INS 27011/2015, 2 VSOL 109/2017-A-145, Vrchní soud v Olomouci:

1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. června 2016 v bodech I., II. a III. výroku (první výrok).

2/ Odmítl odvolání dlužníka proti bodu XV. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. června 2016 (druhý výrok).

3/ Zastavil řízení o odvolání insolvenčního navrhovatele L proti bodům II. a XV. výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 9. června 2016 (třetí výrok).

[7] Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud v napadených výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.

[8] Jako dovolacím soudem neřešenou předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu jednak otázku pojetí koncernu ve smyslu ustanovení § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen "z. o. k."], jednak otázku, jak má soud postupovat, byl-li podán návrh na povolení reorganizace, která není (podle soudů) přípustná.

[9] Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyvozuje dovolatel z toho, že insolvenční soud byl při rozhodování nesprávně obsazen (ve věci nerozhodoval zákonný soudce) a z toho, že při posuzování, zda byly splněny podmínky pro prohlášení konkursu (zejména při řešení námitky nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele G a při řešení pochybností dovolatele o existenci pohledávky) nebyly posouzeny veškeré skutečnosti.

[10] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[11] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

[12] Částí dovolatelem předestřených otázek se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017 [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Závěry obsažené v tomto usnesení lze shrnout následovně:

[13] Otázku pojetí koncernu podle § 79 z. o. k. předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že v jeho věci rozhodoval nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o věc koncernově propojenou s věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16. Taková "zmatečnostní" vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[14] V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit (rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 18. září 2016, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době vydání usnesení insolvenčního soudu), pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. - s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] doznalo ustanovení § 316 insolvenčního zákona - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 96/2011").

[15] K závěrům obsaženým v usnesení sen. zn. 29 NSČR 181/2017 se Nejvyšší soud dále přihlásil (při rozhodování o dovoláních v typově shodných dovolacích věcech) v usneseních ze dne 29. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 109/2017, 29 NSČR 116/2017 a 29 NSČR 117/2017, v usneseních ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 118/2017 a 29 NSČR 119/2017, v usneseních ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2017 a 29 NSČR 120/2017, v usnesení ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 182/2017, v usnesení ze dne 31. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 5/2018, v usnesení ze dne 22. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 29/2018, v usneseních ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 203/2017 a 29 NSČR 44/2018, v usnesení ze dne 29. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 48/2018, v usnesení ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 45/2018, a v usneseních ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 90/2018 a 29 NSČR 97/2018.

[16] Rovněž výhrady, které dovolatel uplatňuje proti závěru o osvědčení aktivní věcné legitimace věřitele G, nezpochybňují správnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Na bezcennost takové námitky ve vztahu k výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka poukázal Nejvyšší soud opět již v usnesení sen. zn. 29 NSČR 181/2017 a (ve stejném duchu) žádný význam nemá řešení této otázky ani ve vztahu k té části druhého výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o ustanovení insolvenčního správce a ve výroku o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace podaného věřitelem L.

[17] Ve vztahu k té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka, lze ohledně této námitky (její zjevné neopodstatněnosti) odkázat např. na důvody R 96/2011, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníku splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§ 141 odst. 2 insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), a ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.

[18] Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-NSCR-113/2018-1)