# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 ICdo 91/2015

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 29 ICdo 91/2015
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:29.ICDO.91.2015.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 7. 2017
- Datum zveřejnění: 25. 9. 2017
- Klíčová slova: Insolvence, Incidenční spory
- Dotčené předpisy: § 160 odst. 4 IZ.; § 410 odst. 2 IZ. ve znění do 30.06.2017

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Usnesením ze dne 25. února 2015, č. j. 129 ICm XY, Krajský soud v Plzni (dále jen "insolvenční soud"):
[1] Odmítl žalobu, kterou se žalobce (V. K.) domáhal určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného (E. M.) přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalobce u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPL 29 INS XY není po právu co do částky 294.410,96 Kč (bod I. výroku).

[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2015, č. j. 129 ICm XY VSPH XY (KSPL 29 INS XY):

[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228 Kč (druhý výrok).

Oba soudy vyšly z toho, že dlužníku, jehož úpadek je řešen oddlužením, nesvědčí popěrné právo ohledně zajištěné vykonatelné pohledávky žalovaného se zřetelem k ustanovení § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ve znění účinném do 30. června 2017, pro věc rozhodném.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, domáhaje se zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a argumentuje ve prospěch závěru, že ustanovení § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) je neústavní a nevylučuje jej z popření pohledávky zajištěného věřitele.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním předestřené otázky je napadené usnesení souladné s judikaturou Nejvyššího soudu přijatou zčásti před a zčásti po podání dovolání v této věci (kteroužto judikaturu je proto již možné mít za ustálenou). Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněného pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 ICdo 60/2014 (jež se vyjadřuje i k ústavnosti předmětné úpravy), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 ICdo 95/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 ICdo 26/2015 (rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Pro úplnost budiž dodáno, že ústavní stížnost podanou proti usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 33/2014 odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2604/2014, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. července 2017

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-ICDO-91/2015-1)