# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 ICdo 71/2017 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 29 ICdo 71/2017 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.71.2017.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 30. 4. 2019 - Datum zveřejnění: 22. 7. 2019 - Klíčová slova: Insolvenční řízení, Incidenční spory, Uplatňování pohledávky, Vykonatelnost rozhodnutí, Rozhodčí řízení, Promlčení - Dotčené předpisy: § 403 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31.12.2013 ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Rozsudkem ze dne 1. září 2016, č. j. 43 ICm XY, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "insolvenční soud") o žalobě žalobce (AB 4 B. V.), směřující proti žalovaným (JUDr. Josefu Šťastnému, jako insolvenčnímu správci dlužníka K. K., a dlužníku), tak, že: 1/ Určil, že pohledávka č. 1 ve výši 31 836,38 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení "přihláškou P12" je po právu (bod I. výroku). 2/ Určil, že pohledávka č. 2 ve výši 11 948,02 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení "přihláškou P12" je po právu (bod II. výroku). 3/ Určil, že pohledávka č. 3 ve výši 1 311 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení "přihláškou P12" je po právu (bod III. výroku). 4/ Uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci na nákladech řízení 13 228 Kč s tím, že tato částka bude uspokojena ve stejném režimu jako pohledávka, o kterou se vedl spor (bod IV. výroku). K odvolání prvního žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl, že žalobce a první žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení "před soudy obou stupňů" (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, kterou mu dovolatel předkládá k řešení (důvodnosti námitky promlčení a výkladu § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013), je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jak vyplývá z níže označených rozhodnutí. Z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněného pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], se podává, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčím řízení. Není pochyb o tom, že tam, kde rozhodčí nález neprochází testem vykonatelnosti (posouzením, zda jde o způsobilý exekuční titul) v exekučním nebo vykonávacím řízení proto, že na majetek případného povinného je vedeno insolvenční řízení, lze obdobný závěr přijmout v případném sporu o pravost nebo výši pohledávky, kterou věřitel přihlásí do insolvenčního řízení jako vykonatelnou s poukazem na rozhodčí nález coby exekuční titul (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 44/2013). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněného pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná. Srov. shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 105/2016. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněného pod číslem 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dokud insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí. Argumentuje-li dovolatel závěry Ústavního soudu učiněnými v usnesení ze dne 31. října 2016, sp. zn. IV. ÚS 2524/16, pak pomíjí, že rozhodnutí se zakládá na odlišném skutkovém základu, neboť v této věci nebyl rozhodčí nález jakkoliv napaden (např. návrhem na jeho zrušení podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), ani nebyla vyslovena jeho nezpůsobilost jakožto exekučního titulu. K tomu srov. usnesení ze dne 12. prosince 2017, sp. zn. II. ÚS 1273/17, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 105/2016. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), když dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-ICDO-71/2017-1)