# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 ICdo 22/2017

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 29 ICdo 22/2017
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.22.2017.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 28. 2. 2019
- Datum zveřejnění: 2. 6. 2019
- Klíčová slova: Podmínky řízení, Incidenční spory
- Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 o. s. ř.; § 159 odst. 1 písm. a) IZ.; § 159 odst. 3, 4, 6 IZ.

## Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. dubna 2016, č. j. 42 ICm XY, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016, č. j. 42 ICm XY, 104 VSPH XY (KSCB 26 INS XY), se s výjimkou těch částí výroků, kterými bylo ve věci samé žalobci vyhověno ohledně částky 160 042,71 Kč, zrušují a ve zrušeném rozsahu se řízení zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

## Odůvodnění

Rozsudkem ze dne 26. dubna 2016, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "insolvenční soud") určil, že žalobce má za dlužníkem pohledávku z titulu úroků z úvěru ze smlouvy o úvěru č. 20130024 ze dne 9. dubna 2013 ve výši 956 434 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v části bodu I. výroku, jíž bylo určeno, že pohledávka žalobce P11/1 ve výši 160 042,71 Kč z titulu úroků z úvěru je po právu, ve zbývající části bodu I. výroku rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu o určení pravosti pohledávky P11/1 ve výši 796 391,29 Kč z titulu úroků z úvěru zamítl (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o povinnosti žalobce uhradit soudní poplatek z odvolání (třetí výrok).

Odvolací soud - na rozdíl od insolvenčního soudu - dospěl k závěru, že ujednání obsažené v bodu 5. 1. všeobecných obchodních podmínek k úvěrové smlouvě č. 20130024 ze dne 9. dubna 2013 je neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro rozpor s dobrými mravy. Proto nedošlo k zesplatnění úvěru, který žalobce poskytl dlužníku ve výši 1 000 000 Kč. Dále se odvolací soud [s poukazem na ustanovení § 170 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] neztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že žalobci vznikl nárok na zaplacení smluvních úroků z úvěru, jejichž splatnost nastala po rozhodnutí o úpadku dlužníka (24. listopadu 2015).

Proti rozsudku odvolacího soudu [v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé - posuzováno podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen "o. s. ř.")] podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky zesplatnění úvěru a kapitalizace úroků ve spotřebitelských smlouvách a jejich uplatňování v insolvenčním řízení. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázek dovolatelem předestřených, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou.

U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží k tomu, zda ve věci jsou splněny podmínky řízení. V tomto směru je rozhodné, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 15. srpna 2017, č. j. KSCB 26 INS XY (jež nabylo právní moci dne 31. srpna 2017), zrušil podle § 308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující.

Z úpravy obsažené v § 159 odst. 3, 4 a 6 insolvenčního zákona přitom plyne, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek (§ 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) nelze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona. Nemožnost pokračovat po skončení insolvenčního řízení v incidenčním sporu představuje nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit; z důvodu tohoto neodstranitelného nedostatku podmínky řízení Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu v dovoláním napadeném rozsahu podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zrušil a řízení zastavil.

O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů Nejvyšší soud rozhodl podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlašovaných pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-ICDO-22/2017-1)