# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 ICdo 18/2014 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 29 ICdo 18/2014 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.18.2014.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 4. 2014 - Datum zveřejnění: 20. 5. 2014 - Klíčová slova: Incidenční spory - Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012; § 218 písm. c) o. s. ř.; § 197 odst. 2 IZ. ve znění do 31.12.2013; § 198 IZ. ve znění do 31.12.2013; § 199 odst. 2 IZ. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Rozsudkem ze dne 29. října 2010, č. j. 57 ICm 777/2010-36, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "insolvenční soud") žalobu na určení, že žalobce (ESSOX s . r. o.) má v insolvenčním řízení druhého žalovaného (D. P.) pohledávku ve výši 12.550,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu ve výroku ve věci samé a změnil je ve výroku o nákladech řízení (první výrok); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dál též jen "o. s. ř."), ohlašuje dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. První žalovaný navrhuje dovolání zamítnout. Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, odmítl Nejvyšší soud dovolání jako objektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal. Je tomu tak proto, že otázky, v jejichž zodpovězení dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud vyřešil v níže označených rozhodnutích, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je se závěry v nich uvedenými v souladu. V usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněném pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že jestliže pohledávka přihlášená věřitelem jako "vykonatelná" byla při přezkumném jednání přezkoumána coby pohledávka "nevykonatelná" a popřena co do pravosti (či výše), pak věřitel, jehož insolvenční správce vyzval postupem podle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona k podání incidenční žaloby o určení pravosti takové pohledávky, byl povinen postupovat podle § 198 insolvenčního zákona (podat ve stanovené lhůtě žalobu o určení pravosti pohledávky u insolvenčního soudu). Spor o povahu popření (jež se může projevit v omezení popěrných důvodů ve smyslu § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona) lze vést jen v rámci včas a řádně zahájeného incidenčního sporu. K otázce platnosti rozhodčích doložek obsažených v adhézních smlouvách a k posuzování pohledávek přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě těchto rozhodčích doložek pro nároky vzešlé ze spotřebitelských smluv (jež podléhají ochraně unijního práva na základě směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách) se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí. V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 92/2013"), uzavřel, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazuje na "rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak v takovém případě rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Nejde pak o titul způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce); kdyby již byl soudní výkon rozhodnutí nebo exekuce nařízen, musí být soudní výkon rozhodnutí (exekuce) v každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., jakmile soud zjistí (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, který nález vydal. K závěrům formulovaným v R 92/2013 se Nejvyšší soud následně přihlásil i pro insolvenční poměry v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 2/2011 (který je - stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení zmíněná - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) a dále je rozvedl v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 23. dubna 2014 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce i v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost hradit prvnímu žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. ledna 2012) určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012. Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 25.000,- Kč (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněného pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč a s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal prvnímu žalovanému k tíži žalobce celkem částku 2.904,- Kč. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným je odůvodněn skutečností, že druhému žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. dubna 2014 Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-ICDO-18/2014-1)