# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 ICdo 147/2018 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 29 ICdo 147/2018 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.147.2018.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 30. 3. 2020 - Datum zveřejnění: 7. 6. 2020 - Klíčová slova: Insolvenční správce, Úpadek, Započtení pohledávky, Právní úkony, Insolvenční řízení, Majetková podstata, Neúčinnost právního jednání, Incidenční spory - Dotčené předpisy: § 240 IZ.; § 242 IZ.; § 150 o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce. ## Odůvodnění Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "insolvenční soud") rozsudkem ze dne 4. srpna 2017, č. j. 71 ICm 973/2016-216, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, jako insolvenční správkyně dlužníka) domáhala: a) určení, že "právní úkony" dlužníka - dohody o započtení pohledávek (ve výroku specifikované) jsou neúčinné, a b) zaplacení (ve výroku specifikovaných) částek se zákonným úrokem z prodlení do majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. srpna 2018, č. j. 71 ICm 973/2016, 103 VSPH 668/2017-252 (KSUL 71 INS 519/2015), rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud - cituje ustanovení § 235 odst. 1, § 236 odst. 2, § 239 odst. 4, § 240, § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje ze závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 12/2015 [jde o rozsudek ze dne 28. února 2017, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "R 92/2018")] - zdůraznil, že cílem právní úpravy neúčinnosti právních úkonů v insolvenčním řízení je navrátit do majetkové podstaty plnění, jež neúčinným právním úkonem z majetkové podstaty ušlo. Dohodu o započtení však nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů podle ustanovení § 240 a § 242 insolvenčního zákona. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen na základě posouzení právního úkonu, z něhož vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka použil k započtení, jako neúčinného. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), majíc za to, že v řešení otázky neúčinnosti dohod o započtení odvolací soud nesprávně interpretoval závěry obsažené v R 92/2018. Dále dovozuje, že neúčinnost započtení nelze vždy podmiňovat vyslovením neúčinnosti právního úkonu, který vedl ke vzniku započítávané pohledávky za dlužníkem; současně uzavírá, že dohoda o narovnání naplňuje znaky "zvýhodňujícího a úmyslně zkracujícího právního úkonu" podle ustanovení § 241 a § 242 insolvenčního zákona. Dále zpochybňuje závěr insolvenčního soudu, podle něhož žalovaná nevěděla o úpadkové situaci dlužníka a snáší argumenty, které nasvědčují opaku. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil a žalobě vyhověl; pro případ nedůvodnosti dovolání má za to, že by žalované neměla být přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné. V části, ve které dovolání směřovalo proti výrokům o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] Ve zbývající části (tj. ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména R 92/2018. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikaturní závěry při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu, pro poměry té které věci vždy prověřovat úpravou, která v insolvenčním zákoně započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení. Dále Nejvyšší soud v R 92/2018 vysvětlil, že nedůvodnost odpůrčí žaloby plyne již z toho, že žalobce odpůrčí žalobou neodporoval "celému" právnímu úkonu, v němž byl obsažen zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného. Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 ICdo 54/2017, a ze dne 26. února 2020, sp. zn. 29 ICdo 100/2018. V posledně označeném rozhodnutí šlo o incidenční spor (odpůrčí žalobu) týkající se téže insolvenční věci, v němž Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání téže žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka). V poměrech dané věci je tedy nedůvodnost odpůrčí žaloby dána již tím, že se žalobkyně nedomáhala určení neúčinnosti právních úkonů, ze kterých vznikly pohledávky žalovaného za dlužníkem. Ve vztahu k potvrzujícímu (zamítavému) výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně peněžitého plnění Nejvyšší soud dodává, že dovolací argumentace žalované směřuje výlučně proti závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti odpůrčí žaloby (ostatně i žaloba byla založena jen na tvrzeních o neúčinnosti dohod o započtení a vrácení plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty). Přitom další námitky dovolatelky se zcela míjí s důvody, na nichž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni tak vznikla povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. ledna 2019), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21 % z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4.114,- Kč. Přitom Nejvyšší soud neshledal v poměrech dané věci ani důvody pro užití ustanovení § 150 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněný pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-ICDO-147/2018-1)