# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 Cdo 4785/2014

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 29 Cdo 4785/2014
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4785.2014.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 1. 2015
- Datum zveřejnění: 16. 3. 2015
- Dotčené předpisy: § 228a předpisu č. 99/1963Sb.; § 243c předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č. j. 7 Cmo 143/2009-99, změnil rozsudek ze dne 17. prosince 2008, č. j. 17 Cm 94/2007-65, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. dubna 2007, č. j. 17 Sm 126/2007-8, kterým původně žalované uložil zaplatit žalobci částku 342.000,- Kč s 6% úrokem od 1. dubna 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.129 Kč a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz zrušil. Dovolání žalobce proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2208/2010, zamítl a Ústavní soud usnesením ze dne 5. října 2011, sp. zn. II. ÚS 2478/2011, odmítl ústavní stížnost žalobce podanou proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Žalobu na obnovu řízení podanou žalobcem dne 7. května 2012 Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. prosince 2013, č. j. 17 Cm 94/2007-191, zamítl a k odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. května 2014, č. j. 7 Cmo 110/2014-218, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud - cituje ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a vycházeje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 352/2012 (jde o usnesení ze dne 30. května 2012) − uzavřel, že "z hlediska objektivního neexistovala překážka, která by žalobci bránila, aby v původním řízení navrhl důkaz výslechy svědků Z. M. a M. V.". Přitom akcentoval, že samotný žalobce tvrdil, že jmenované znal již v době, kdy probíhalo původní řízení ve věci a bylo mu rovněž známo, že Z. M. je zaměstnankyní žalované. Současně - pokračoval odvolací soud - nelze přehlédnout, že jmenovaná sama v žalobcem předloženém čestném prohlášení mimo jiné uvedla, že s ním byla v osobním kontaktu (přinášela mu od žalované peníze). Znal-li žalobce jmenovanou a byl s ní "v kontaktu v určitých finančních záležitostech, které probíhaly mezi ním a žalovanou, nelze dovodit, že by důkaz v podobě výslechu jmenované nemohl soudu navrhnout".

Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem respektuje závěry formulované Nejvyšším soudem při výkladu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jednak v (dovolatelem odkazovaném) usnesení ze dne 23. října 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněném pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jednak v usneseních ze dne 17. dubna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1623/2007 a ze dne 30. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012.

Přitom Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o tom, že dovolatelem odkazované usnesení ze dne 18. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 273/2003, řeší situaci skutkově odlišnou.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. ledna 2015

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-CDO-4785/2014-1)