# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 Cdo 4773/2008 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 29 Cdo 4773/2008 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4773.2008.1 - Typ rozhodnutí: Rozsudek - Datum rozhodnutí: 24. 6. 2009 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 ## Výrok I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně. ## Odůvodnění Rozsudkem ze dne 25. října 2005, č. j. 8 Cm 67/2001-288, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se žalobkyně vůči žalovanému domáhala vyloučení v bodě I. výroku specifikovaných nemovitostí, movitých věcí a práva k užitnému vzoru a ochranné známce a logu t. (dále též jen "část podniku") ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, dále žalobě zčásti vyhověl, tak, že z uvedeného soupisu vyloučil v bodě II. výroku specifikované nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že část podnikuze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně vyloučil a nově rozhodl o nákladech řízení. Jako rozhodující odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o prodeji části podniku ze dne 22. srpna 1997, ve znění dodatků č. 1 ze dne 31. srpna 1997 a č. 2 ze dne 1. prosince 1997 (dále též jen "smlouva o prodeji části podniku"), na jejímž základě měla žalobkyně od pozdější úpadkyně nabýt část podniku. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, dovodil, že za samostatně převoditelnou organizační složku podniku (§ 487 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku; dále též jen "obch. zák.") lze pokládat takovou součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví. Nepovažoval za právně významné, kdy k účetnímu oddělení obchodní a výrobní části podniku úpadkyně došlo. Podstatné pro něj bylo, že k oddělení došlo před uzavřením smlouvy o prodeji části podniku a že převáděná část podniku byla takto přesně identifikovatelná. Shledal rovněž,že jak převáděná - výrobní - část podniku, tak (po jejím vydělení) i zbylá - obchodní část podniku pozdější úpadkyně, byly schopny samostatně provozovat činnost. Odvolací soud neměl smlouvu o prodeji části podniku za neplatnou ani pro neurčitost vymezení jejího předmětu (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále též jen "obč. zák."). Jelikož předmětem smlouvy o prodeji podniku je podnik (§ 5 obch. zák.), příp. jeho část, podle odvolacího soudu z hlediska určitosti postačí, je-li v ní dostatečně určitě specifikován alespoň podnik (jeho část). Podle článku II. smlouvy o prodeji části podniku byla jejím předmětem část podniku pozdější úpadkyně, zabývající se výrobou plastových rozvodů; z článků III. až V. a navazujících příloh je podle odvolacího soudu zřejmé i to, jakých věcí, jiných práv a majetkových hodnot se smlouva týká. Část podniku pozdější úpadkyně, jíž se prodej týkal, tak je vymezena dostatečně určitě. S poukazem na ustanovení § 482 obch. zák. odvolací soud uvedl, že konkrétní určení jednotlivých věcí, práv a majetkových hodnot vyplývá i z účetnictví prodávající, "které tím vymezuje předmět smlouvy o prodeji části podniku". Zdůraznil, že podle ustanovení § 486 odst. 3 obch. zák. na kupujícího přecházejí i ty závazky, které, ač souvisí s převáděným podnikem (nebo jeho částí), nebyly uvedeny ve smlouvě ani v účetnictví. Ani případné opomenutí konkrétního závazku nezpůsobuje neplatnost smlouvy. Proto - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že smlouva o prodeji části podniku je platná; žalobkyně tak prokázala nabytí majetku, jehož vyloučení z konkursní podstaty úpadkyně se domáhá. Dále se zabýval žalovaným vznesenou námitkou neúčinnosti této smlouvy dle § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen "ZKV"). Připustil, že k uzavření smlouvy došlo "v rozhodném období" - po podání návrhu na prohlášení konkursu - nicméně v okolnostech jejího uzavření neshledal nápadně nevýhodné podmínky. Žalovaný totiž netvrdil, že by kupní cena neodpovídala hodnotě převáděné části podniku, ale poukazoval na to, že nebyla nikdy zaplacena. Podle dodatku č. 2 ze dne 1. prosince 1997 měla být kupní cena uhrazena formou převzetí dluhu pozdější úpadkyně z úvěrové smlouvy u Investiční a Poštovní banky, a. s. (dále též jen "banka"), ve výši 24 mil. Kč žalobkyní. K tomu odvolací soud odkázal na zjištění soudu prvního stupně, podle nichž k převzetí dluhu a k následné úhradě úvěrové pohledávky banky žalobkyní skutečně došlo, pročež uzavřel, že žalobkyně kupní cenu podniku uhradila v souladu se smluvním ujednáním. Odvolací soud neměl za potřebné, aby žalobkyně výslovně přebírala závazky související s podnikem (neboť přecházejí ze zákona) a neshledal ani nic zvláštního na skutečnosti, že žalobkyně "podnikala v prostorách a výrobními prostředky úpadkyně", neboť tyto majetkové hodnoty žalobkyně nabyla právě smlouvou o prodeji části podniku. Za významné pro posouzení účinnosti smlouvy o prodeji části podniku odvolací soud nepovažoval ani následné chování úpadkyně; tj. skutečnost, že v prosinci 1997 vstoupila do likvidace a posléze se připojila k návrhu na prohlášení konkursu na její majetek. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel vyvozuje z ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV neúčinnost smlouvy o prodeji části podniku. Tvrdí, že účetní ukazatele pozdější úpadkyně v roce 1997 jednoznačně nasvědčovaly jejímu předlužení. Dne 14. července 1997 byl podán věřitelský návrh na prohlášení konkursu a bezprostředně poté (17. července 1997) valná hromada úpadkyně rozhoduje o "údajném" rozdělení jejího podniku na obchodní a výrobní část. V časovém odstupu jednoho měsíce je "produktivní" výrobní část úpadkyně převedena na žalobkyni za cenu 24 mil. Kč s odloženou splatností a úpadkyni zůstává "neproduktivní" obchodní část. Následně dne 24. října 1997 "přijímá" úpadkyně úvěr ve výši 24 mil. Kč (jež jednak není použit ke smluvně sjednanému účelu a jednak je zajištěn zástavním právem zřízeným na již převedených nemovitostech). V listopadu 1997 úpadkyně vstupuje do likvidace a podává dlužnický návrh na prohlášení konkursu. Poté dochází k převzetí dluhu z titulu nesplaceného úvěru žalobkyní, jež splacení převzatého dluhu "staví (započítává) proti kupní ceně" za převedenou část podniku. Podle dovolatele se úpadkyně smlouvou o převodu části podniku uzavřenou po podání návrhu na prohlášení konkursu na její majetek zbavila veškerého zpeněžitelného majetku, který mohl sloužit k úhradě jejích závazků. Vzhledem k "odložené splatnosti" neusilovala ani o urychlený výnos z prodeje a přijatým, účelově vázaným a zbývajícímu majetku neúměrným úvěrem se zbavila možnosti dostát svým dluhům z podnikání. Odvolací soud pochybil, posuzoval-li nevýhodnost transakce pro úpadkyni toliko z pohledu výše kupní ceny a nezabýval-li se "komplexně nastíněnou zjevnou nevýhodností úkonu" vzájemně majetkově a personálně propojených zúčastněných subjektů. K platnosti smlouvy o prodeji části podniku dovolatel opětovně namítá, že "dostatečným předpokladem účinnosti" převodu části podniku není pouhé její "oddělení" na základě usnesení valné hromady, neboť musí jít o samostatnou organizační složku (§ 487 obch. zák. ve spojení s ustanovením § 7 odst. 2 obch. zák.). Má rovněž za to, že předmět smlouvy byl vymezen neurčitě a že žalobkyně na základě smlouvy nepřevzala odpovídající závazky, neboť je "nepojala do svého obchodního jmění a prokazatelně je neplní". Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že žalovaný opakovaně měnil důvody soupisu části podniku do konkursní podstaty. Tvrdí-li v dovolání, že tímto důvodem je neúčinnost smlouvy o prodeji části podniku podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV, žalobkyně namítá, že neúčinnost podle písmene d/ uvedeného ustanovení uplatňuje až v dovolání. Podmínky, za kterých proběhl prodej části podniku pozdější úpadkyně, nebyly nápadně nevýhodné, neboť sjednaná cena, která odpovídala hodnotě převáděné části podniku, byla uhrazena tak, že žalobkyně za úpadkyni zaplatila její dluh z úvěru. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné. 1/ K otázce (ne)platnosti smlouvy o prodeji části podniku: Argumentace dovolatele, že způsobilým předmětem převodu části podniku může být pouze samostatná organizační složka podniku a že taková organizační složka nemůže být konstituována pouhým jejím formálním "oddělením" od zbývající části podniku na základě rozhodnutí orgánu obchodní společnosti, je v obecné poloze správná. Pojmovým znakem samostatné organizační složky ve smyslu ustanovení § 487 obch. zák. je totiž její (možné) faktické - materiální oddělení od zbývající části podniku, projevující se v relativně samostatném a uceleném předmětu činnosti, o kterém je samostatně (odděleně) účtováno. Není přitom rozhodné, zda se organizační složka zapisuje do obchodního rejstříku či zda jde o složku oprávněnou svým vedoucím jednat navenek ve věcech jí se týkajících (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, na něž případně odkázal již odvolací soud). V projednávané věci nelze ovšem než konstatovat, že (podle skutkového stavu věci, zjištěného soudy nižších stupňů, z něhož Nejvyšší soud vychází) uvedený znak faktické - materiální samostatnosti byl v případě převáděné části podniku naplněn. Na posouzení schopnosti převáděné části podniku "provozovat relativně samostatnou činnost nezávislou na zbylé části podniku" vybudoval svůj závěr o způsobilosti "výrobní" části podniku pozdější úpadkyně být samostatným předmětem převodu i odvolací soud. Jelikož dovolatel proti tomuto závěru nikterak nebrojí, nemůže být s námitkou nezpůsobilosti předmětu převodu úspěšný. Pochybnosti dovolatele stran určitosti smlouvy o prodeji části podniku Nejvyšší soud nesdílí. Výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je jednotný v tom, že podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je vymezení podniku, který je předmětem smlouvy, dále závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem a konečně závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, s tím, že ve smlouvě musí být určena výše kupní ceny nebo alespoň - vzhledem k ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. - určen způsob, jakým bude dodatečně stanovena (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 30/1997 a 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry pak v plném rozsahu platí i pro smlouvu o prodeji části podniku. Nejvyšší soud má - ve shodě s odvolacím soudem - za to, že smlouva o prodeji části podniku z pohledu určitosti vyhovuje kritériím ustanovení § 476 obch. zák. (i proto, že v ní její účastníci výslovně nevyloučili přechod žádného závazku, který s prodávanou částí podniku souvisel). Správný je i závěr odvolacího soudu, podle něhož případné opomenutí souvisejících závazků ve smlouvě či v účetnictví neplatnost smlouvy o prodeji části podniku nepůsobí (§ 486 odst. 3 obch. zák.). Právní posouzení smlouvy o prodeji části podniku odvolacím soudem jako určitého (a tedy platného) právního úkonu je tak správné. 2/ K otázce neúčinnosti smlouvy o prodeji části podniku: Již v rozsudku ze dne 29. září 2004, sp. zn. 29 Odo 130/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod č. 162, Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr,zda dlužník ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV převedl věci ze svého majetku na jinou osobu za nápadně nevýhodných podmínek, je určující srovnání sjednané kupní ceny s cenou obvyklou. Od uvedeného závěru se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Za situace, kdy dovolatel ani netvrdil, že by kupní cena neodpovídala hodnotě převáděné části podniku, přičemž podle nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud převzal, byla kupní cena žalobkyní i uhrazena (neboť žalobkyně - po převzetí dluhu podle ustanovení § 531 odst. 2 obč. zák. - zaplatila za úpadkyni její úvěrový dluh právní nástupkyni banky), neshledává ani Nejvyšší soud prodej části podniku nevýhodným pro úpadkyni. I kdyby uplatnění námitky dovolatele (v dovolání blíže nerozvedené), podle které na sebe úpadkyně přejala svému majetku nepřiměřené závazky (§ 15 odst. 1 písm. d/ ZKV), nebránilo ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., nelze přehlédnout, že námitka směřuje nikoli proti účinnosti smlouvy o prodeji části podniku, ale proti účinnosti úvěrové smlouvy, kterou úpadkyně sjednala až po uzavření smlouvy o prodeji části podniku s bankou. V projednávané věci jde však o novou skutečnost, která v dovolání uplatněna být nemůže. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i co do otázky (ne)účinnosti smlouvy o prodeji části podniku správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán. Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byl proto zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni. Náklady žalobkyně sestávají z paušální odměny advokátky za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 4.500,-Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,-Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 5.712,-Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 24. června 2009 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-CDO-4773/2008-1)