# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 Cdo 4726/2014

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 29 Cdo 4726/2014
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4726.2014.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 1. 2015
- Datum zveřejnění: 16. 3. 2015
- Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

Dovolání se odmítají.

## Odůvodnění

Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 20. února 2014, č. j. 7 Cm 315/2013-11, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatily žalobkyni částku 3.730.838,68 Kč s 6% úrokem od 27. října 2013 do zaplacení a směnečnou odměnu 12.436,13 Kč.
Proti shora uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu podaly obě žalované námitky, v nichž mimo jiné uplatnily - s odkazem na sjednanou rozhodčí doložku − výhradu nedostatku pravomoci Městského soudu v Praze.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. března 2014, č. j. 7 Cm 315/2013-47, námitku nedostatku své pravomoci zamítl a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. června 2014, č. j. 8 Cmo 154/2014-67, k odvolání obou žalovaných toto usnesení potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podaly žalované dovolání, která Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř."), odmítl.

Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jejich obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahují žádný údaj o tom, v čem dovolatelky spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považují za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když - jak je zřejmé z obsahu spisu - rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud odkazuje na závěry, které formuloval v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, uveřejněném pod číslem 2/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usneseních ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 3768/2013 a ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3727/2014.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. ledna 2015

JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-CDO-4726/2014-1)