# Nejvyšší soud, sp. zn. 29 Cdo 313/2011 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 29 Cdo 313/2011 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.313.2011.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 3. 2012 - Datum zveřejnění: 4. 5. 2012 - Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř.; § 218 písm. c) o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 1. června 2009, č. j. 24 Cm 1/2009-207, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky žalobkyně za dlužnicí ve výši 133,774.915,79 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud založil své rozhodnutí - kromě závěru, podle něhož jsou úvěrová smlouva uzavřená mezi Union Bankou, a. s. (jako věřitelkou) a dlužnicí dne 5. června 2002 (dále jen "úvěrová smlouva"), stejně jako smlouva o převzetí dluhu z úvěrové smlouvy uzavřená mezi dlužnicí a společností Invesmart B. V. dne 17. listopadu 2002 (dále jen "smlouva o převzetí dluhu"), platné - taktéž na závěru, podle něhož by dlužnice (její insolvenční správce) nebyla v projednávané věci pasivně legitimována ani za situace, shledal-li by soud úvěrovou smlouvu neplatnou pro "nedovolenost" jejího (tvrzeného) účelu [financování nákupu akcií společnosti Union Group, a. s.], neboť v tomto případě by společnost Invesmart, B. V., která od roku 2001 usilovala o ovládnutí společností Union Group, a. s. a Union Banka a. s., o této transakci musela vědět a převzala-li - vědoma si toho, že jde o bezdůvodné obohacení - přesto daný závazek dlužnice, nešlo by o smlouvu neplatnou. Dovolatelka přitom závěr odvolacího soudu, podle něhož by dlužnice (resp. její insolvenční správce) nebyla v projednávané věci pasivně legitimována ani tehdy, byla-li by úvěrová smlouva shledána z výše uvedeného důvodu neplatnou, dovoláním nenapadá. Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacímu důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54). Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr, podle něhož by dlužnice nebyla v projednávané věci pasivně legitimována ani tehdy, shledal-li by soud úvěrovou smlouvu z výše uvedeného důvodu neplatnou, obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, není v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázky (ne)platnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s ustanovením § 12 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. února 2012, č. j. KSBR 24 (32) INS 2906/2008-B-101, odvolal Mgr. J. Š. z funkce insolvenčního správce dlužnice a novou insolvenční správkyní dlužnice ustavil Advokátní kancelář Indra - Šebesta a spol. Ke změně v osobě insolvenčního správce Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodu 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. března 2012 JUDr. Filip Cileček předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/29-CDO-313/2011-1)