# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 779/2001

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 28 Cdo 779/2001
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.779.2001.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 11. 7. 2001
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 126 předpisu č. 40/1964Sb.; § 6 odst. 1 písm. p) předpisu č. 229/1991Sb.

## Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2000, čj. 51 Co 383/2000-39, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29.3.2000, čj. 38 C 119/99-21, se zrušují, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

## Odůvodnění

Žalobce se domáhal určení, že F. B., zemřelý dne 3.6.1977, a M. B., zemřelá dne 2.4.1982, naposledy bytem tamtéž, byli v době smrti vlastníky každý z nich jedné poloviny části pozemku podle pozemkového katastru č. 211 zapsaného v pozemkové knize pro katastrální území M. v knihovní vložce č. 1012, kterou je tento pozemek částí pozemků podle katastru nemovitostí parc. č. 4048 a parc.č. 4089 zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území M. na listu vlastnictví č. 2336. Naléhavý právní zájem na určení tohoto vlastnického práva spatřoval žalobce v tom, že jako dědic zůstavitelů uplatnil na tyto pozemky nárok v dědickém řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29.3.2000, čj. 38 C 119/99-21, shora uvedenou žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, současně však k návrhu žalobce vyslovil přípustnost dovolání ohledně otázky, zda rozhodnutí podle zvláštního zákona, v němž je řešena otázka vlastnictví podle specifických podmínek tohoto zákona, je na překážku toho, aby se žalobce mohl domáhat určení vlastnictví podle obecných předpisů - občanského zákona, resp. zda z existence takového správního rozhodnutí lze dovozovat absenci naléhavého právního zájmu na určení podle § 80 písm.c) OSŘ.

Odvolací soud, shodně se závěrem soudu prvního stupně konstatoval, že o nároku žalobce a vydání předmětných nemovitostí již pravomocně rozhodl Pozemkový úřad h. m. P. pod sp.zn. PÚ 6611/92 podle zákona podle zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\") tak, že žalobce není vlastníkem těchto pozemků, a že mu za ně přísluší náhrada. Žalobce se proto již nemůže domáhat svého nároku v občanskoprávním řízení určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, neboť neprokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Uvedený závěr rozvedl odvolací soud tak, že je-li uplatnění restitučního nároku upraveno zvláštním předpisem, je nutno dodržet podmínky a postup tímto předpisem stanovený; v daném případě tato speciální právní úprava nechyběla, a žalobce tedy nemohl nárok uplatnit jinak, než za podmínek a postupem podle zákona o půdě. Odvolací soud rovněž odmítl argumentaci žalobce, uvedenou v odvolání, o tom, že v daném případě nešlo o přechod vlastnictví na stát ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, ale naopak označil postup státu jako převzetí nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu citovaného ustanovení zákona o půdě.

Žalobce napadl pravomocný rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí pozemkového úřadu zjevně není rozhodnutím, z něhož by měl soud vycházet při projednávání občanskoprávní žaloby ve smyslu § 80 písm.c) OSŘ v otázce určení vlastnictví pozemků. Odmítá se ztotožnit se závěrem soudu, že citované rozhodnutí pozemkového úřadu je závazným rozhodnutím o vlastnictví pozemků, a vyjadřuje názor, že toto rozhodnutí se v otázce vlastnictví řídí naprosto odlišnými podmínkami, než které má soud zkoumat a posoudit při projednávání takovéto občanskoprávní věci; není ani rozhodnutím o vlastnictví nemovitostí v obecném občanskoprávním smyslu. Zřetelnou odlišnost povahy rozhodnutí pozemkového úřadu od rozhodnutí o vlastnictví nemovitostí na základě občanskoprávní žaloby spatřuje dovolatel již v tom, že pozemkový úřad rozhodoval o vlastnictví žalobce, zatímco předmětnou občanskoprávní žalobou se žalobce domáhá určení vlastnictví svých právních předchůdců, jako předpokladu dodatečného projednání dědictví. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, podle kterého se žalobce mohl uplatnění uvedeného nároku domáhat pouze postupem a za podmínek stanovených zákonem o půdě. Žalobce v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp.zn. 28 Cdo 1540/99, a s odkazem na toto rozhodnutí setrvává na názoru, že v projednávané věci nešlo o převzetí věci bez právního důvodu, neboť právní důvod nabytí vlastnictví zde existoval - byla jím označená rozhodnutí o vyvlastnění - ovšem stát na jejich základě převzal více, než bylo těmito rozhodnutími vyvlastněno. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně citlivě nerozlišil, že v otázkách ochrany vlastnického práva nelze nahrazovat přijaté restituční předpisy konstrukcemi obecné ochrany vlastnického práva a dodává, že v dané věci jde o tradiční posouzení ochrany vlastnického práva, a nikoli otázek posuzovaných podle zvláštního předpisu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, a jeho přípustnost je založena na ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, protože odvolací soud vyhověl návrhu žalobce a připustil proti svému rozsudku dovolání ohledně otázky, jež je formulována ve výroku rozsudku, neboť má za to, že jde o otázku zásadního právního významu. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ, které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolatelem namítány.

Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ), včetně věcného vymezení tohoto dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta prvá OSŘ). Věcné vymezení dovolacích důvodů se shoduje s vymezením otázek zásadního právního významu, uvedených ve výroku rozsudku odvolacího soudu.

Právní závěr soudu není správný, jestliže soud aplikoval na daný právní vztah právní předpis, který takový právní vztah neupravuje, nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. V daném případě dle názoru dovolacího soudu k takové nesprávnosti při právním posouzení věci odvolacím soudem došlo, a to při posouzení účinků restitučního předpisu, tj. zákona o půdě, ve vztahu k nárokům podle občanského zákoníku.

Judikatura soudů zaujala k posouzení otázky, již učinil odvolací soud otázkou zásadního právního významu, již dříve rozporná stanoviska. Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2000, sp.zn. 23 Cdo 311/98, se uvádí: " Z povahy restitučních předpisů jako zákonů zvláštních vyplývá, že nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Stanoví-li restituční předpis coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být proto ignorovány. To znamená, že hledat řešení v obecném právním předpisu, ať formou požadavku na vydání věci ve smyslu § 126 (dříve § 132) občanského zákoníku, nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, lze pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25.2.1948 do 1.1.1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván restitučním zákonem\". Nejvyšší soud dále uzavřel, že postup obnovy vlastnického práva je upraven restitučním zákonem coby zvláštním předpisem, a nemůže být obcházen dovoláním se postupu podle obecného předpisu již proto, že použitím obecného právního předpisu při ignoranci zvláštní právní úpravy by nežádoucně došlo ke vzniku konkurenčních, vedle sebe stojících vlastnických práv k týmž věcem.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-779/2001-1)