# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 56/2006

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 28 Cdo 56/2006
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.56.2006.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 31. 10. 2006
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 139 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.; § 80 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání se ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) - 6), 8) - 10) odmítá a ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 7) zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným 1) - 6) a 8) náklady řízení o dovolání v částce celkem 3.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupkyně. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 7), 9), 10) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

## Odůvodnění

Žalobce se v žalobě podané na Okresním soudě Praha - východ dne 14. 4. 2003 domáhal určení neplatnosti nájemních smluv proti výše uvedeným žalovaným. Žalobce tvrdil, že je jediným vlastníkem areálu A. S., který je v katastru nemovitostí zapsán na LV č. 280 pro obec S., katastrální území S. na parcelách č. 724 - 730, jakož i vlastníkem budov na těchto parcelách. Spoluvlastníky nemovitostí měli sice být podle zápisů v katastru nemovitostí žalobce k id. ½ a žalovaný P. K. také k id. ½, žalobce však uspěl v soudním řízení o určení svého výlučného vlastnictví. Nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným P. K. na straně jedné a žalovanými 2) - 10) na straně druhé (o užívání jednotlivých částí areálu) jsou proto neplatné, protože uzavřené osobou k tomu neoprávněnou. Proti žalobci bylo přesto zahájeno trestní stíhání pro trestné činy neoprávněného zásahu do práva a porušování domovní svobody podle § 249a a § 238 trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že žalovaným jako oprávněným nájemníkům a spoluvlastníkovi zabránil v užívání pronajatých nemovitostí. Žalobce podal nyní žalobu, aby postavil najisto právní vztah účastníků k nemovitostem.

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, č.j. 11 C 278/2003-50, však žalobu zamítl a stanovil, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady řízení v celkové částce 15.015,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně 1) - 9) žalovaného. Ve vztahu k žalovanému ad 10) neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, č.j. 31 Co 198/2005-107, změněn shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že v části týkající se žaloby proti žalovanému M. M. (7) byl rozsudek zrušen a řízení zastaveno. Tento žalovaný totiž předložil v průběhu odvolacího řízení rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2004, č.j. 30 Co 515/2003-51, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2004, a kterým byla zamítnuta žaloba žalobce proti tomuto žalovanému o zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení; soud dovodil, že na straně žalovaného se o bezdůvodné obohacení nejedná, neboť předmětnou finanční částku plnil k rukám P. K. (přestože tak učinil z důvodu neplatného právního úkonu - nájemní smlouva ze dne 28. 12. 2000 byla shledána absolutně neplatnou dle § 37 o. z.). Odvolací soud z toho vyvodil překážku věci pravomocně rozsouzené. V relaci mezi žalobcem a ostatními žalovanými byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobce zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným, přičemž tyto náklady představovaly částku 9.032,- Kč (1-6,8) a 7.590,- Kč (7,9).

Odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, neboť pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) bylo namístě věc posoudit pouze z procesního a nikoliv hmotněprávního hlediska. Ani případné vyhovění žalobě by ve vztazích mezi účastníky nic nevyřešilo; posouzení platnosti nájemních smluv ze dne 28. 12. 2000 mohlo být pouhou prejudiciální otázkou v řízení o zaplacení finanční částky z titulu nájmu či bezdůvodného obohacení. I v případě probíhajícího trestního řízení proti žalobci jako obviněnému si musí otázku platnosti zmíněných nájemních smluv vyřešit, jako otázku předběžnou, orgán činný v trestním řízení (§ 9 trestního řádu).

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné posouzení věci mělo spočívat v tom, že okresní ani krajský soud nebraly v úvahu ustanovení § 139 odst. 2 o. z. podle něhož o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikostí podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud. Dovolatel se však nedohodl se žalovaným P. K. na uzavření nájemních smluv ve prospěch žalovaných 2) - 10). Tvrdil, že skutečným žalovaným je jen P. K. a ostatní "vedlejšími účastníky" (pravděpodobně de facto, srov. záhlaví rozhodnutí nižších instancí). Rozhodují-li soudy na návrh jednoho ze spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí, soud musí rozhodnout ze zákona o této otázce bez ohledu na naléhavý právní zájem. Dovolatel navrhoval, aby byly rozsudky nižších instancí v zamítavých výrocích vůči žalobě zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřili žalovaní 1) - 6) a 8) prostřednictvím své právní zástupkyně; považovali dovolání žalobce za nepřípustné pro nedostatek zásadního významu po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Žalobní petit neodpovídal podle nich žalobě ve smyslu § 139 odst. 2 o. z., nebyla jím sledována úprava výkonu spoluvlastnických oprávnění ve vztahu ke společné věci (ale určení existence právního vztahu). Proto navrhovali odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zčásti byla přípustnost dovolání dána ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (zastavující výrok odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému č.7).

Dovolání však není z podstatné části přípustné a ve zbytku ani důvodné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu - z hlediska judikatorního přesahu - za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 2503). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).

Poněvadž zmíněný judikatorní přesah nebylo možné dovodit (a dovolatel jej ani netvrdil), zabýval se Nejvyšší soud zbylou alternativou přípustnosti dovolání - totiž zda nedošlo k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud posuzoval v rámci vázanosti dovolacím důvodem otázku, zda požadovanýmu určovacím výrokem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) lze vyřešit rozpor mezi spoluvlastníky při hospodaření se společnou věcí podle ustanovení § 139 odst. 2 o. z. Dospěl k jednoznačnému závěru, že nikoliv. Nehledě na předchozí tvrzení žalobce o svém výlučném vlastnictví je soud oprávněn, v rámci svého konstitutivního vyřešení spoluvlastnického rozporu, rozhodnout svým výrokem o sporném plnění (realizace určitého oprávnění či povinnosti), nikoli však o určení práva nebo právního vztahu. V relaci k nyní posuzované věci by byl soud oprávněn rozhodnout, v důsledku překročení jednatelského oprávnění prvním žalovaným (prejudice), o vyklizení předmětných nemovitostí zbylými žalovanými v neplatném nájmu. Poněvadž však žalobce - byť svémocí - tohoto výsledku již dosáhl, nesvědčil mu již naléhavý právní zájem ve vztahu k žádné případné povinnosti dotčených stran, tím méně pak k určení neplatnosti nájemních smluv.

Civilní soud tu není od toho, aby "pomáhal" žalobci postavit přímo výrokem najisto určitý právní vztah, jež může být předmětem prejudice v trestním řízení. Jsou-li pravdivá tvrzení žalobce, že prejudici v jeho prospěch (neplatnost nájemních smluv ze dne 28. 12. 2000) konstatovaly civilní soudy již vícekrát, pak i z těchto závěrů lze v trestním řízení vycházet. Nestane-li se tak, vystavuje se nejen první žalovaný, ale i stát, riziku náhrady škody při poškození práv žalobce v trestním řízení. To však nic nemění na tom, že civilní soudy nemusejí být nuceny k výroku, jenž oprávněně nepokládají s ohledem na zjištěný skutkový i právní stav za hospodárný.

Dovolatelem nastolená právní otázka tedy byla vyřešena v souladu s hmotným právem a dovolací soud proto žalobcovo dovolání jako nepřípustné (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.) v části kromě vztahu žalobce - žalovaný 7) odmítl.

Ve zbytku, tj. ve vztahu mezi žalobcem a sedmým žalovaným, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno, dovolací soud dovolání žalobce zamítl podle § 243 odst. 2 o. s. ř. Lze sice polemizovat s důvodem zastavení řízení použitým odvolacím soudem (res iudicata, přitom šlo v konkurenční věci o plnění), ale důsledek zastavujícího výroku se v této věci nijak podstatně neodlišoval od potvrzujícího výroku zamítavého a dovolací soud nepovažuje za hospodárné využívat této formální vady ke kasaci - a dovolatel tu navíc nic netvrdil.

Úspěšným žalovaným 1-6,8 vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 10.000,- Kč, a to podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. Poněvadž šlo o společné zastoupení více osob, došlo ve smyslu § 17 odst. 2 cit. vyhl. o zvýšení odměny o 20% na 12.000,- Kč. Pak ovšem bylo nutné odměnu dvakrát krátit, neboť v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 3.000,- Kč, a po přičtení 75,- Kč režijního paušálu činila konečná výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaných 3.075,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. října 2006

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-56/2006-1)