# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 559/2003

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 28 Cdo 559/2003
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.559.2003.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 12. 2003
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.; § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Žalobou podanou dne 30.10.1995 a doplněnou dne 23.11.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhali se žalobci nahrazení vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání věci, blíže popsané v petitu, a to podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu Ústavního soudu 164/1994 Sb. Tvrdili, že jsou českými státními občany s trvalým pobytem v Kanadě a výzvami ze dne 7.11.1994, 28.12.1994 a 18.4.1995 uplatnili u žalovaného nárok na vydání předmětných nemovitostí. Podle žalobců na daný případ je nutno aplikovat § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/19991 Sb., v platném znění a protiprávnost znárodnění je třeba spatřovat v tom, že nemovitost byla znárodněna s podnikem W. R.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.3.2001, č.j. 15 C 190/95-85, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti náležely původně vlastnicky sourozencům F. (B.) M., A. G., J. (J.) S. a R. G. Vzal za prokázané, že tento majetek byl jako židovský zabaven v průběhu druhé světové války a po jejím skončení vrácen na základě poválečných restitucí ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. Dále vzal za prokázáno, že na základě rozhodnutí Ministerstva lehkého průmyslu ze dne 25.2.1953 byly předmětné nemovitosti ve smyslu § 4 odst. 7 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 znárodněny jako budovy sloužící provozu německé firmy W. R., která byla znárodněna podle zákona č. 114/1948 Sb. dnem 1.1.1948. Soud prvního stupně rovněž zjistil, že původní žalobci řádně a včas ve lhůtách stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. vyzvali žalovaného k vydání věci. Dovodil, že dohoda mezi ČSSR a Kanadou ze dne 18.4.1973 a mezi vládou ČSSR a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ze dne 29.1.1982, která nabyla účinnosti dne 2.2.1982, mají charakter mezinárodních smluv upravujících občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem a jejich platnost a účinnost je nutno posuzovat podle předpisů platných v době jejich sjednávání. V tomto směru poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2000, sp.zn. 28 Cdo 2705/2000. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8.2000, sp.zn. 28 Cdo 1458/2000 dále vyslovil názor, že podle tehdejších předpisů nebyla publikace mezinárodní smlouvy nebo dohody, popřípadě vyhlášky o jejím sjednávání nezbytnou podmínkou jejího vstupu v platnost. Vyslovil závěr, že předmětné dohody nebyly mezinárodními politickými ani mezinárodními hospodářskými smlouvami obecné povahy ani mezinárodními smlouvami, proto k jejich účinnosti nebyl nutný souhlas ratifikací Federálního shromáždění (čl. 36 odst. 3 Ústavního zákona č. 143/1968 Sb.). Předmětné dohody tedy nabyly účinnosti v souladu s údaji v nich uvedenými. Dospěl k závěru, že pokud byly na základě předmětných dohod žalobcům vyplaceny náhrady za majetek ponechaný na území bývalé ĆSSR, došlo k zániku nároku v důsledku splnění, což představuje jeden z obecných důvodů zániku závazku v občanském právu vůbec. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí uveřejněné pod č. 331/1989 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek, které formulovalo důsledky plynoucí z vypořádání podle dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29.1.1982 tak, že okolnost, že došlo k vypořádání nároku státních příslušníků USA, znamenala zánik příslušných nároků a závazků, k čemuž byly soudy povinny z úřední povinnosti přihlédnout. Z výše uvedeného důvodu je možnost restituce majetku ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, vyloučena. Soud prvního stupně proto považoval za nadbytečné zkoumat, zda byly splněny další zákonem stanovené podmínky pro restituci majetku podle zákona č. 87/1991 Sb.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.3.2002, č.j. 13 Co 91/2002-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že se jednalo o splnění závazku na základě mezivládních tzv. náhradových dohod mezi vládami tehdejší ČSSR a vládou Kanady, případně vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Podle odvolacího soudu nelze přezkoumávat v současné době skutečnost, zda náhrada byla adekvátní či nikoliv. Námitku žalobců, že důkaz zprávou Majetkového úřadu neměl být proveden a jako k nezákonnému k němu nemělo být přihlédnuto, nepovažoval za důvodnou.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebrání restituovat majetek dotčený mezivládní náhradovou dohodou, a to mimo jiné i z důvodu ustanovení § 10 odst. 4 výše uvedeného zákona. Tvrdili, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když je v něm řešena otázka platnosti a účinnosti tzv. náhradové dohody. Namítali, že splnili veškeré obligatorní hmotněprávní podmínky pro uplatnění restitučního nároku. Vytýkali odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou ohledně právního nástupnictví po R. G. Nesouhlasili s právním názorem odvolacího soudu pokud jde o posouzení platnosti, resp. účinnosti mezinárodní dohody uzavřené mezi vládou ČSSR a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek. Podle dovolatelů i podle tehdejších předpisů bylo nutné mezinárodní dohodu týkající se občanských práv nejen publikovat ve Sbírce zákonů, nýbrž i před ratifikací odsouhlasit Federálním shromážděním ČSSR. Poukazovali na skutečnost, že napadené rozhodnutí je třeba považovat za diskriminační, a to z hlediska práv a povinností občanů a tímto rozhodnutím došlo i k porušení norem práva ústavního. Dále namítali, že pokud odvolací soud z vyplacení náhrady dovozoval zánik restitučního nároku v důsledku splnění, nelze tento jeho názor považovat za správný. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Dovolací soud nemá důvodů se odchýlit od svých dosavadních závěrů, vyjádřených již v rozsudku soudu prvního stupně, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2000, sp.zn. 28 Cdo 2705/2000 a ze dne 30.8.2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000.

Soudy obou stupňů dospěly shodně ke správnému závěru, že dohoda mezi vládami ČSSR a Kanady ze dne 18. dubna 1973 má charakter mezinárodní smlouvy upravující občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Její platnost a účinnost je nutno posuzovat podle předpisů platných v době jejího sjednání. Podle ustanovení § 2 písm. e) zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění (ve znění zákona č. 164/1968 Sb.) se ve Sbírce zákonů vyhlašovaly vyhlášky o sjednání mezinárodních smluv a dohod, o jejich ratifikaci nebo výpovědi nebo o jiných otázkách jich se týkajících, bylo-li jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů nutné nebo účelné. Spolu s vyhláškou bylo možno za téže podmínky vyhlásit i znění mezinárodní smlouvy nebo dohody. Nejvyšší soud již v několika svých rozhodnutích (např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1458/2000) vyjádřil názor, podle něhož nebyla dle tehdejších předpisů publikace mezinárodní smlouvy nebo dohody, popřípadě vyhlášky o jejím sjednání, nezbytnou podmínkou jejího vstupu v platnost. Co se týče otázky účinnosti výše uvedené dohody, je třeba uvést, že tato dohoda nebyla mezinárodní politickou ani mezinárodní hospodářskou smlouvou obecné povahy ani mezinárodní smlouvou, k provedení které by bylo zapotřebí zákona Federálního shromáždění, takže nevyžadovala před ratifikací souhlas Federálního shromáždění (srov. článek 36 odst. 3 úst. zák. č. 143/1968 Sb.). Je tedy možno konstatovat ve shodě se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že předmětná dohoda skutečně nabyla účinnosti v souladu s jejím článkem VII. dne 22. června 1973 poté, co došlo mezi oběma smluvními stranami k výměně dopisů oznamujících její schválení podle příslušných ústavních předpisů obou kontrahentů.

Pak ovšem nelze pominout důsledky plynoucí z procesu realizace tohoto smluvního dokumentu spočívající jmenovitě v dohodě o výši náhrad za majetek ponechaný na území bývalé ČSSR a jejich výplatě vlastníkům těchto věcí. Obsahově jde o případ zániku nároku v důsledku splnění, což je jeden z obecných důvodů zániku závazků v občanském právu vůbec. Tyto důsledky byly respektovány v oblasti občanského práva podle obecných předpisů (srov. v tomto směru rozsudek uveřejněný pod 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).Uvedené rozhodnutí formulovalo důsledky plynoucí z vypořádání podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek z 29. ledna 1982, která nabyla účinnosti dne 2. února 1982. Okolnost, že došlo k vypořádání nároků státních příslušníků Spojených států amerických, znamenala pak zánik příslušných nároků vlastnických či závazkových, k čemuž byly soudy povinny z úřední povinnosti přihlédnout.

Dovolací soud nemohl ani přehlédnout právní závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11.3.2003, sp. zn. II.ÚS 575/2000. Ústavní soud zde vyslovil názor, že předmětná dohoda o vypořádání není a ani nebyla součástí českého (československého) právního řádu; důsledkem toho je právní situace, za které subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z ní a nemohou se jí přímo ani dovolat před národními soudy. Jedná se totiž o dohodu čerpající své opodstatnění z výkonu diplomatické ochrany Kanady vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok. Předmětem dohody je globální částka určená k odškodnění, nikoli poskytování individualizovaných plnění ve vztahu k jednotlivým odškodňovaným fyzickým či právnickým osobám. Jedná se o dohodu mezivládní, jež přímo zavazuje pouze vlády obou států, avšak některá ustanovení se týkají i orgánů moci soudní. Pokud soudní orgány postupují podle této dohody, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva. Dohoda o vypořádání nemohla být ani právním důvodem přechodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti na československý stát - neřešila totiž otázky přechodu vlastnického práva. Důsledkem této dohody však byla ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva), tak nepřímo, prostřednictvím své vlády.

Za této situace tedy nelze přisvědčit tvrzením dovolatelů, že došlo k porušení jejich ústavněprávně zaručených práv. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit od právního závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci došlo ke splnění závazku na základě mezivládních dohod mezi vládami tehdejší ČSSR a vládou Kanady, případně vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku, která by z pohledu dovolacího soudu činila jeho rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2003

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-559/2003-1)