# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 521/2002 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 28 Cdo 521/2002 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.521.2002.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 22. 8. 2002 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2000; § 218 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2000 ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 12.10.2000, čj. 10 C 153/2000-96, zamítl návrh na určení, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4a zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a že mají nárok na vydání pozemků ve výroku blíže specifikovaných. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaných uvedených v záhlaví pod písmeny C),E),L), a Z) rozsudkem ze dne 13.6.2001, čj. 17 Co 58/2001-134, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu žalobců C) V. Č., E) J. Č., L) M. K., Z) L. M. a obou žalovaných potvrdil; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh odvolatelů na připuštění dovolání. Odvolací soud přitom postupoval - v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony - podle dosavadních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném do 31.12.2000, neboť přezkoumával rozhodnutí vydané dne 11.12.1998, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žádný platný titul žalobcům, či jejich právním předchůdcům k předmětným pozemkům nesvědčil, a pokud pozemky drželi, nejednalo se o držbu řádnou ve smyslu ustanovení § 316 a § 317 tehdy platného obecného zákoníku občanského (OZO). Odvolací soud zamítl návrh odvolatelů na připuštění dovolání proti svému rozsudku při jimi formulované otázce, jaké jsou náležitosti držby ve smyslu § 4a zákona o půdě, s odůvodněním, že tato otázka byla již řešena i judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Žalobci označení v záhlaví rozsudku písmeny C),E),L), a Z) napadli rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 8.10.2001, dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst, 1 písm. a) OSŘ ( přičemž mají zřejmě na mysli jeho znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Důvody dovolání, jak vyplývá z jejich obsahového vymezení, spatřují v nesprávném právním posouzení věci, protože odvolací soud při právním hodnocení věci nevzal v úvahu ustanovení § 3 občanského zákoníku. Dovolatelé zdůraznili, že nejpozději od roku 1947, jako budoucí kupci pozemků v katastrálních územích V. a V., měli určené pozemky ve svém držení, užívali je bez jakéhokoli omezení, platili z nich daně a ostatní dávky, plnili z nich povinné dodávky státu a při založení zemědělského družstva je vnesli do družstva a na tuto výměru splnili i odvod povinného živého i mrtvého inventáře, krmiv i osiv. Uzavřené a podepsané kupní smlouvy mezi dovolateli a prodávajícími manžely F. byly uzavřeny v roce 1950, ke vkladu do pozemkové knihy však nedošlo na zásah tehdejšího ONV v J., který ve snaze usnadnit založení zemědělského družstva vydal dne 26.4.1949 výměr podle zák. č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, jímž uvedené pozemky, dosud ve vlastnictví manželů F. přešly na stát. Dovolatelé rovněž poukázali na skutečnost, že jejich úmysl uzavřít kupní smlouvy ohledně předmětných pozemků a jejich skutečná držba započaly ještě za platnosti obecného zákoníku občanského; v té době bylo provedeno vyměření pozemků a započato s prací na geometrickém plánu. V průběhu tohoto děje však začal platit nový občanský zákoník a ještě před ním nabyl platnosti a účinnosti zákon o nové pozemkové reformě; uvedené předpisy byly založeny na zcela novém politickém režimu, naprosto odporujícím dříve platným politickým i právním zásadám. Tak dovolatelé, nikoli vlastní vinou, nemohli splnit podmínky ustanovení § 4a zákona o půdě, resp. podmínky držby podle ustanovení § 309 a § 320 OZO. Za této situace považují lpění soudů na právní úpravě OZO ve spojení s právní úpravou novým občanským zákonem a zákonem o nové pozemkové reformě, za stanovisko odporující dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 občanského zákona v platném znění. V tom, že soudy obou stupňů nezvažovaly žalobní návrh z hlediska tohoto ustanovení, tedy z hlediska dobrých mravů, spatřují dovolatelé nesprávné právní posouzení věci, na němž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí. Navrhli proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (OSŘ), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001. Rozhodoval-li odvolací soud (v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb.) podle dosavadních předpisů, musel i Nejvyšší soud projednat dovolání a rozhodnout o něm podle OSŘ ve znění účinném do 31.12.2000. Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů se přitom rozumí i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, které je uveřejněno pod pořadovým číslem 70 v sešitu 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 240 odst.1 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze podle výslovného ustanovení § 240 odst. 2 OSŘ prominout. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž v dané věci dovolání směřuje, nabyl právní moci dne 8.10.2001, takže lhůta k podání dovolání skončila dne 8.11.2001. Dovolání, datované dne 30.listopadu 2001, bylo podáno na poště dne 3.12.2001, tedy opožděně. Dovolací soud proto dopěl k závěru, že dovolání nelze věcně projednat pro opožděnost, a z tohoto důvodu je musel odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. a) OSŘ). Podle výsledku dovolacího řízení by měli nárok na náhradu nákladů v něm vzniklých žalovaní, těm však prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Povinnost k náhradě nákladů tohoto řízení nebyla proto uložena žádnému z účastníků (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první per analog. OSŘ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. srpna 2002 JUDr. Ema Barešová, v.r. předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-521/2002-1)