# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 506/2002

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 28 Cdo 506/2002
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.506.2002.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 2. 7. 2002
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 229/1991Sb.

## Výrok

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení každý 290 Kč k rukám jeho právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

## Odůvodnění

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 31.10.2000, čj. 8 C 80/2000-117, mj. zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali, aby žalovanému bylo uloženo zastavit těžbu kamene v lomu, který se nachází na lesních pozemcích č. 90/1, 90/3, 93/2, 92/1 a 92/2 v katastrálním území V., a č. 193 a 225 v katastrálním území Ž.; nárok posoudil podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a uzavřel, že žalobcům nesvědčí aktivní věcná legitimace ve sporu a dále že povolenou těžbu v lomu na pozemcích, jejichž vydání se žalobci domáhají, nelze hodnotit jako porušení povinnosti řádně s pozemky hospodařit.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12.3.2001, čj. 21 Co 54/2001-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem předmětných pozemků bylo původně Družstvo pro lesní hospodaření ve V., jako zapsané společenstvo s ručením obmezeným, založené dne 22.6.1931. Toto družstvo, (nikoli jeho jednotliví členové), nabylo pozemky trhovou smlouvou ze dne 16.12.1933. Odvolací soud nepovažoval za rozhodující, zda členy družstva byly pouze fyzické osoby, a zda žalobci jsou právními nástupci některých z nich. Své zamítavé rozhodnutí založil na nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. Povinnost nakládat s nemovitostmi s péčí řádného hospodáře a zdržet se pod sankcí neplatnosti převádění věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě, je totiž uložena povinné osobě. Oprávněné osoby mají tedy proti povinné osobě, nikoli proti jiné osobě, právo domáhat se, aby povinnosti podle citovaného ustanovení byly plněny třeba i tak, že by se povinná osoba postarala o ukončení takové činnosti, jejíž další trpění by neodpovídalo péči řádného hospodáře. Žalovaný však povinnou osobou není, neboť nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by sporné nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona o půdě ve vlastnictví tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky a žalovaný k nim měl právo hospodaření, nebo právo trvalého užívání, nebo že by byl jejich vlastníkem. Vzhledem k tomu, že žalobci rovněž nejsou vlastníky resp. spoluvlastníky předmětných nemovitostí, nemohou se proti těžební činnosti žalovaného bránit ani z titulu ochrany svého vlastnictví podle ustanovení § 126 odst. 1 ObčZ. Z těchto důvodů nepovažoval odvolací soud za nutné doplnit dokazování za účelem ověření zániku družstva, postavení žalobců podle ustanovení § 4 zákona o půdě, a předpokladů pro vydání pozemků podle § 6 zákona o půdě. Nic by to totiž nezměnilo na skutečnosti, že žalovaný není povinnou osobou, což je významné pro posouzení, zda nese povinnost podle § 5 odst. 3 zákona o půdě. Odvolací soud připustil dovolání k závěru, že osobou, která má k oprávněným osobám povinnost zdržet se takového nakládání s věcí, jež by neodpovídalo péči řádného hospodáře a v případě potřeby zabránit třetí osobě v poškozování nebo jiném znehodnocování věci například zcizováním jejich součástí a příslušenství, jak to vyplývá z § 5 odst. 3 zákona o půdě, je jedině povinná osoba definovaná v § 5 odst. 1 a 2 tohoto zákona.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 239 odst. 1 OSŘ, a jehož důvod založili na ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, totiž že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Souhlasili s tím, že nebylo dosud prokázáno, kdo je vlastně majitelem předmětných pozemků, ale poukázali na skutečnost, že na ně uplatnili restituční nárok ve smyslu ustanovení § 9 zákona o půdě; v takovém případě je povinností povinné osoby jednat tak, jak jí nařizuje ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě; žalobci mají zato, že žalovaný je povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě, a že tato skutečnost byla v řízení i prokázána. Sám žalovaný při jednání u soudu prvního stupně dne 31.10.2000 sdělil, že povolení k těžbě má z roku 1990 s tím, že platí do roku 2005. Předchozí povolení bylo z roku 1959. Obě povolení, jež byla založena do spisu, by žalovaný nemohl získat, pokud by neměl k pozemkům příslušná práva. Žalobci poukázali v této souvislosti na ustanovení § 65 odst. 1 hospodářského zákoníku, podle něhož právo hospodaření s národním majetkem má zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží. Z předložených dokladů je zřejmé, že stát pozemky považoval a považuje, po výmazu Družstva pro Lesní hospodaření ve V. z podnikového (nyní obchodního) rejstříku, za své vlastnictví a podle toho s nimi nakládal a nakládá. Dovolatelé se domnívají, že striktní výklad ustanovení § 5 odst. 2 zákona o půdě, který by jednoznačně stanovil, že nemovitosti zapsané v evidenci nemovitostí jsou ve vlastnictví té osoby, která je jako vlastník zapsaná, by bránil uplatnění práva; zápis v evidenci nemovitostí pouze evidoval právní vztah a neměl konstitutivní povahu. Podle dovolatelů je nutno citované ustanovení posuzovat tak, aby bylo umožněno všem subjektům, které mají k nemovitostem vztah, domáhat se svého práva. V daném případě se nemůže družstvo, které je zapsáno jako vlastník pozemků, domáhat svého práva, neboť bylo vymazáno z obchodního rejstříku, a osoby, jež jsou právními nástupci původních členů družstva, složeného pouze z fyzických osob, by se nemohly svého práva domáhat proto, že v katastru nemovitostí je uvedeno jako vlastník družstvo, které z hlediska obchodního rejstříku neexistuje. Žalobci proto vyslovili názor, že soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Po výmazu družstva z podnikového rejstříku, když nebylo o jeho majetku jinak rozhodnuto, se stal předmětný majetek vlastnictvím státu. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Žalovaný podal k dovolání vyjádření, v němž se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a vyslovil názor, že především není mimo pochybnost skutečnost, že žalovaný není a nemůže být povinnou osobou, neboť nemovitosti nedržel, ani s nimi nehospodařil ke dni účinnosti zákona o půdě. Žalovaný byl založen 18.12.1991 jako právnická osoba soukromých vlastníků, není univerzálním nástupcem podniku S. s.p. v likvidaci, část majetku a předmětná těžební práva koupil přímým prodejem od Fondu národního majetku ČR v září 1992. Stejně tak z ničeho nevyplynulo, že by žalobci měli vlastnický či jiný podobný vztah k předmětným pozemkům, který by bylo možno chránit. Navrhl zamítnutí dovolání a přiznání nákladů dovolacího řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"), a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1. 2001.

Dovolání bylo podáno včas, splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 239 odst. 1 OSŘ, a dovolatelé uplatňují přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Podle obsahu dovolání lze dovodit, že uplatňují i nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když nesouhlasí s jeho právním závěrem, že žalovaný není povinnou osobou ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uplatněného žalobci (§ 242 odst. odst. 3 věta prvá OSŘ), týkajícího se právního posouzení věci odvolacím soudem; je-li totiž přípustnost dovolání dána jen ustanovením § 239 OSŘ, nemůže dovolací soud přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu, což zahrnuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.c) OSŘ. Tak je tomu i v daném případě, kdy jiný důvod přípustnosti dovolání, tj. podle § 237 odst. 1 nebo § 238 odst. 1 OSŘ, není dán.

Dovolací soud po přezkoumání právního závěru odvolacího soudu, že povinnost podle § 5 odst. 3 zákona o půdě stíhá pouze povinnou osobu, charakterizovanou v § 5 odst. 1 a 2 zákona o půdě, a že žalovaný takovou osobou není, dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Zákon v uvedených ustanoveních hovoří zcela jasně, kdo je povinnou osobou - je to stát, nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti zákona o půdě měla k nemovitosti právo hospodaření, nebo právo trvalého užívání, nebo ji vlastnila. Jiným osobám zákon povinnost založenou v § 5 odst. 3 nezakládá, tedy ani těm, kde získaly jiná práva nemovitost využívat (pokud ovšem nejde o právního nástupce osoby uvedené v § 5 odst. 2 zákona o půdě).

I kdyby byl správný názor žalobců, že (s ohledem na dobovou legislativu v letech 1948 a následujících), majetek bývalého Družstva pro lesní hospodaření ve V., s.r.o., přešel po jeho likvidaci v roce 1953 na stát, nemá to vliv na posouzení pasivní věcné legitimace žalovaného. Ten byl totiž založen až po dni účinnosti zákona o půdě jako nová právnická osoba, přičemž v řízení nebylo zjištěno, že by převzal závazky právnické osoby, která pozemky ke dni účinnosti zákona o půdě držela (povinné osoby).

Rozsudek odvolacího soudu byl tedy shledán správným a dovolání bylo proto podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítnuto.

V dovolacím řízení byl úspěšný žalovaný, jemuž přísluší náhrada nákladů tohoto řízení, spočívající v odměně za právní zastoupení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif, ve výši 4.500 Kč, snížená při jednom úkonu o polovinu, a paušální náhrada hotových výdajů 75 Kč, celkem tedy 2.325 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2.července 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-506/2002-1)