# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 2680/2007

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 28 Cdo 2680/2007
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2680.2007.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 2. 2008
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům ad 1, 2, 3, 5, 7, 8, 10, 11, 12 a 13 na nákladech dovolacího řízení každému 504 Kč k rukám jejich právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

## Odůvodnění

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 9 C 93/2006-73, nevyhověl návrhu žalobce, aby rozhodl, že účastníci 1) až 13) nejsou spoluvlastníky zemědělských pozemků, jež specifikoval jejich čísly. Tím mělo být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu P. - z. ze dne 27. 1. 2006, č. j. PÚ - R - 383/92/V-5/06-KUB, který rozhodl podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), že jmenovaní účastníci jsou podílovými spoluvlastníky takto číselně označených pozemků v katastrálním území P. Okresní soud se vypořádal s námitkami žalobce, že účastníci 1) až 13) (dále též jen "oprávněné osoby") nepodali u něho výzvu k vydání nemovitostí, takže nárok řádně neuplatnili, že pro vydání nemovitostí není dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 zákona o půdě, a že předmětné pozemky jsou zastavěny stavbami sádek. Konstatoval, že oprávněné osoby zaslaly dopisy o uplatnění nároku 24. 2. 1992 a 6. 3. 1993 povinným osobám, včetně žalobce, že stavby sádek nejsou překážkou pro vydání pozemků oprávněným osobám s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože nebrání zemědělskému využití pozemků. Velmi podrobně se z hlediska skutkového i právního, včetně odkazu na dosavadní judikaturu, zabýval otázkou, zda právní úkon právních předchůdců oprávněných osob, na jehož základě přešly nemovitosti na stát, byl učiněn v tísni, a dospěl ke kladnému závěru.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze svým shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jehož skutková zjištění shledal správnými, stejně jako hodnocení stavu tísně, v níž se ocitli právní předchůdci oprávněných osob v době, kdy jednak odmítli předlužené dědictví po A. Ž., jež tvořila hospodářská budova čp. 61 v P., jednak V. F. - P. darovala státu okolní pozemky, které převzala na základě dědictví po A. Ž. Odvolací soud uzavřel, že oprávněné osoby uplatnily řádně a včas nárok na vydání tohoto majetku u pozemkového úřadu, přičemž výzva povinné osobě není pro toto uplatnění nároku podmínkou. Její nedostatek může znamenat pouze to, že nedojde k uzavření dohody o vydání nemovitostí a rozhodne pozemkový úřad, což se také stalo. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval na daný případ ustanovení § 6 odst. 1 písm. h), nikoli písm. l) zákona o půdě. Pozemky, které jsou předmětem žaloby, totiž nepřešly na stát v důsledku odmítnutí dědictví učiněného v tísni, jako tomu bylo u hospodářské budovy, ale v důsledku darování v tísni.

Odvolací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu hodnotil stav tísně jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo, že fyzická osoba učinila v období po roce 1948 právní úkon, který by za jiné politické situace ve společnosti neučinila. V řízení bylo prokázáno, že dědictví po A. Ž. bylo předluženo z důvodu nezaplacení předepsaných daní ve výši 60.000 Kčs a zápůjčky Vyšehradské záložny ve výši 48.042 Kčs. Tyto dluhy byly částečně vyrovnány z daru pozemků, učiněného V. F. Tíseň, která vedla vlastnici k tomuto daru, spočívala v tom že rodině vlastníků mlýna a sousedících pozemků bylo tehdejšími represivními složkami znemožněno pokračovat ve výkonu mlynářské živnosti, proti jejich vůli byl objekt začleněn do tehdy vznikajícího JZD, které jej používalo k jiným účelům a postupně jej zdevastovalo. Rodina byla vystěhována, měla jen nepatrný příjem, zdravotní stav V. F. byl špatný, protože v té době byla již slepá. Za této situace nemohli vlastníci splácet půjčky, které vázly na nemovitostech ještě z doby před rokem 1948, protože jim bylo znemožněno na zemědělských nemovitostech hospodařit a použít zisk z tohoto hospodaření k zaplacení dluhů. Protože hodnocení této situace bylo stejné u daru učiněného v tísni, jako u odmítnutí dědictví učiněného v tísni, nedošlo dle odvolacího soudu tím, že soud prvního stupně nesprávně podřadil převod pozemků na stát pod § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, k vadě, která by měla vliv na správnost jeho rozhodnutí, jímž byla žaloba zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam, neboť náležitost výzvy k vydání nemovitosti jako občanskoprávního úkonu je vyřešena v rozporu s hmotným právem, dále proto, že v soudní praxi není vyřešena otázka, zda je možno považovat za restituční titul darování v tísni, jestliže původní vlastník měl dluhy na daních, které vznikly ještě před rokem 1948, a konečně zda je odvolací soud oprávněn učinit bez nového dokazování jiné skutkové závěry o restitučním titulu ve srovnání se závěry, jež učinil soud prvního stupně.

Pokud jde o uplatnění nároku, dovolatel nezpochybňuje závěr soudu o tom, že postačí, aby byl nárok uplatněn u pozemkového úřadu, tvrdí však, že nárok ohledně sporných nemovitostí u pozemkového úřadu uplatněn vůbec nebyl. Odvolací soud měl podrobně popsat, jaké listiny byly v tomto směru předloženy, včetně identifikace nemovitostí, jichž se má výzva k vydání nemovitostí týkat.

Soud měl dále zvažovat, zda - pokud je formálně dán restituční titul - je s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva spravedlivé zbavit majetku bez náhrady osobu, který tento majetek nabyla v dobré víře, s přihlédnutím k tomu, jak stav tísně vznikl. Dovolatel připomíná, že A. Ž. měl dluhy, které vznikly v důsledku daňových nedoplatků z doby před rokem 1948, když pro neplacení daní obecně neexistuje žádná omluva a dluh, vzniklý jejich nezaplacením, nemůže být křivdou. Za zásadní považuje otázku, zda takto vzniklý dluh, který měl být zaplacen před rokem 1948, může být důvodem pro tíseň při darování ve smyslu § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě.

Podle dovolatele měl také odvolací soud provést dokazování o tom, že je dán jiný restituční titul, než o jakém rozhodl soud prvního stupně, tj. že dárci byli ve stavu tísně. Domnívá se proto, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Účastníci, zastoupení advokátem, se k dovolání vyjádřili tak, že skutečnosti uváděné v dovolání nemohou být důvodem pro přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení. Restituční nárok byl uplatněn řádně a včas, což bylo zjištěno soudem ze spisu pozemkového úřadu, v němž se doklad nachází. Okolnost, že vedle toho existovala ještě korespondence s žalobcem, není rozhodující, a soudy rozhodly v souladu s hmotný právem.

Okolnost, že dluh na daních vznikl před rokem 1948, je nutno posoudit z toho hlediska, že A. Ž. zemřel v roce 1947, což je rok, za který vznikl dluh, a dědictví bylo vyřízeno až po únoru 1948, kdy bylo dědicům již znemožněno s majetkem nakládat a došlo k faktickému odnětí práva dispozice. Stát tak svým diskriminačním postupem znemožnil dědicům uhradit dluh z výnosů zděděného majetku. I tato otázka je již řešena konstantní judikaturou. Soud prvého stupně také řádně zjistil skutkový stav a na takto zjištěném skutkovém stavu nedošlo k žádným změnám ani při řízení odvolacím. Tím, že odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu učinil jiný právní závěr, nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti.

Zastoupení účastníci proto navrhli, aby dovolací soud, pokud dovolání neodmítne, je zamítl.

P. f. České republiky vyslovil názor, že soudy obou stupňů věc správně posoudily a ztotožnil se s jejich právním hodnocením. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolací soud zvažoval přípustnost dovolání, jež by byla dána jen v případě, kdyby dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Takový závěr však učinit nemohl.

V prvé řadě připomíná, že v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se může zabývat jen právním hodnocením věci, nikoli skutkovými okolnostmi. Dále konstatuje, že tvrzení, že oprávněné osoby neuplatnily řádně a včas svůj nárok u pozemkového úřadu, (která je ostatně v rozporu s obsahem spisu pozemkového úřadu), je tvrzena v dovolání jako okolnost nová, kterou se dovolací soud nemůže zabývat (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Spravedlivost rozsudku odvolacího soudu z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva, je dána jeho souladem s hmotným právem České republiky, konkrétně se zákonem o půdě, jehož účelem je zejména náprava křivd, k nimž došlo se strany státu v období mezi roky 1948 a 1990. Odvolací soud se ostatně zabýval i tímto náhledem, když konstatoval, že žalobce získal předmětné nemovitosti bezúplatně, tedy mu nemohla být způsobena křivda převyšující křivdu, k níž došlo vůči původním vlastníkům pozemků. Případné zhodnocení pozemků stavbami není předmětem tohoto řízení.

Pro posouzení stavu tísně při darování, a ostatně i při odmítnutí dědictví z hlediska ustanovení § 6 odst. 1 písm. h), resp. písm. l) zákona o půdě, se dovolací soud již zabýval a zaujal shodný výklad jako odvolací soud v této věci. Např. v rozsudku ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 24 Cdo 2694/99, vyslovil, že stav tísně při darování nemovitostí mohl být posuzován odlišně podle toho, jak byl vlastník tehdejšími politickými a hospodářskými orgány determinován v možnosti užívání nemovitosti. Zabýval se i skutkovou podstatou odmítnutí dědictví v tísni, která mohla podle rozsudku ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2586/2000 spočívat v předlužení dědictví, pokud vzniklo v důsledku politických a hospodářských zásahů státu. Odvolací soud takto zhodnotil v souladu s ustálenou judikaturou situaci, která nastala pro tehdejší vlastníky mlýna a souvisejících pozemků a dovolací soud proto neshledal, že by otázku tísně takto vzniklé dosud neřešil.

Nedůvodnou shledal dovolací soud i argumentaci, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti, když vycházel z jiného skutkového zjištění než soud prvního stupně o tom, jakým způsobem přešly předmětné pozemky na stát. Na straně 3 rozsudku soudu prvního stupně je obsaženo zjištění, že předmětné nemovitosti patřily matce J. F., která byla vystavena persekuci se strany státních orgánů, pro niž nemohla splácet dluh na nich vzniklý v důsledku předlužení dědictví po jejím otci A. Ž. V rozhodnutí pozemkového úřadu, které bylo soudem přezkoumáváno, je rovněž jasně uvedeno na straně 3, že původním vlastníkem pozemků byla V. F., rozená Ž., podruhé provdaná P., právní předchůdkyně oprávněných osob, a že pozemky přešly na stát na základě její darovací nabídky ze dne 15. 6. 1967. Dovolací soud zastává stejný názor jako soud odvolací, že chybné podřazení této skutkové podstaty pod § 6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, tedy jako odmítnutí dědictví učiněné v tísni, není důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, protože základní otázku - posouzení tísně při právním úkonu, na jehož základě nemovitosti přešly na stát - vyřešil soud prvního stupně správně, a žalobu by musel zamítnout i v případě, že by skutkovou podstatu podřadil pod darování v tísni podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě.

Protože tedy rozsudek odvolacího soudu odpovídá hmotnému právu i ustálené judikatuře, neshledal dovolací soud dovolání přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.

Podle výsledku odvolacího řízení mají nárok na náhradu jeho nákladů účastníci zastoupení advokátem, který v dovolacím řízení učinil jeden právní úkon - vyjádření k dovolání. Náklady spočívají v jeho odměně 5.000 Kč, zvýšeno o 30 % při zastupování více účastníků, sníženo o polovinu při odmítnutí dovolání a o další polovinu vzhledem k provedení jednoho právního úkonu, celkem 1.625 Kč (§ 11, § 19a, § 18/1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví výše odměny za zastupování advokátem ... . K tomu přistupuje paušální částka hotových výloh 300 Kč pro každého ze zastupovaných účastníků, tj. 2.400 Kč. K náhrada tak přichází celkem částka 4.025 Kč, což činí 504 Kč pro každého ze zastupovaných účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. února 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-2680/2007-1)