# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 190/2004

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 28 Cdo 190/2004
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.190.2004.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 7. 2004
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb.; § 3 odst. 3 předpisu č. 116/1990Sb.; § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.; § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 6. 2002, č. j. 12 C 217/2001-54, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 118.941,- Kč spolu s 8% úrokem z prodlení od 25. 6. 2001 do zaplacení; žalovaná byla též zavázána k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přiznal žalobci dlužné nájemné z nebytových prostor za období od listopadu 1998 do června 2001 a pouze změnil právní kvalifikaci oproti první instanci v tom směru, že účastníci měli uzavřenu platnou nájemní smlouvu ze dne 26. 11. 1996, odpovídající citovaným ustanovením zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor (nebytové prostory byly užívány i dříve jako kanceláře, smlouvu uzavíral jako pronajímatel subjekt, jenž byl současně oprávněn k předběžnému souhlasu). Šlo tedy o žalované plnění ze smlouvy, nikoli o bezdůvodné obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Tvrdila v něm, že nebylo přihlédnuto k neplatnosti nájemní smlouvy akceptované i žalobcem, že nebyla vyjasněna otázka stavebního určení předmětných prostor, že rozhodnutí vykazuje "určité vady", "řadu nejasných podstat", "vady ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř.", a že je v rozporu s dobrými mravy. Pro nesprávné právní posouzení věci, narušující právní jistotu a "využití platných právních předpisů", jakož i vzhledem k zásadnímu právnímu významu otázky (blíže neurčené), navrhla dovolatelka zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ač podáno v otevřené lhůtě a prostřednictvím advokátky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), není dovolání přípustné.

Dovolatelka, jak vyplývá z obsahu dovolání, zaměňuje dovolací soud a jeho přezkum věci, limitovaný povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, s další řádnou přezkumnou instancí, kterou by chtěla v Nejvyšším soudu spatřovat. Nebere v úvahu, že dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci zjištěného soudy nižších stupňů a ani po stránce právní se v dovolání jednoznačně nevymezuje, které právní otázce má být přičítán zásadní význam resp. při jakém řešení hmotněprávní otázky mělo dojít k rozporu s hmotným právem. Dovolací soud tu může jen stručně konstatovat, že odvolací soud posoudil věc po stránce právní zcela přiléhavě a že není namístě spatřovat v jeho závěrech jakékoli pochybení.

Dovolání tedy není přípustné, neboť nelze dovodit naplnění § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.; hodnota dovolání je ostatně taková, že podání vykazuje i znaky zjevné bezdůvodnosti ve smyslu § 243b odst. 1 o. s. ř. a jen nedávná derogace příslušné procesní úpravy Ústavním soudem brání dovolacímu soudu, aby dovolání odmítl bez jakéhokoli odůvodnění.

Dovolací soud proto dovolání žalované odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. července 2004

JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.

předseda senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-190/2004-1)