# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 1390/2012 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 28 Cdo 1390/2012 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1390.2012.1 - Typ rozhodnutí: Rozsudek - Datum rozhodnutí: 12. 12. 2012 - Datum zveřejnění: 17. 12. 2012 - Klíčová slova: Dobrá víra, Dohoda o vydání věci, Neplatnost právního úkonu, Smlouva kupní, Vlastnictví, Zmírnění křivd (restituce), Žaloba určovací - Dotčené předpisy: čl. 1 odst. 1 předpisu č. 1/1993Sb.; § 80 písm. c) o. s. ř. ## Výrok Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2011, č. j. 20 Co 281/2008-297, se v celém rozsahu ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. ## Odůvodnění Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2008, č. j. 16 C 221/2005-189, a to tak, že bylo určeno, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 1443/10000 z celku na domě č. p. 847, nacházejícím se na pozemku parc. č. 936 v obci a katastrálním území H. K., zapsaném na LV u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj - Katastrální pracoviště Hradec Králové, je Česká republika - Bytový podnik města Hradec Králové, s. p. v likvidaci. Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud ve věci rozhodoval po zrušení svého předchozího (též měnícího) rozsudku ze dne 2. 12. 2008, č. j. 20 Co 281/2008-231, rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 2059/2009-267. I přes jím vyslovené právní závěry odvolací instance setrvala na svém právním posouzení a určovací žalobě opět vyhověla (viz měnící výrok I.). Potvrdila svůj závěr o neplatnosti kupní smlouvy o prodeji bytu, uzavřené dne 19. 11. 1990 mezi Bytovým podnikem města Hradec Králové (v současné době v likvidaci) a manžely R. (žalovaným ad 1/ a 2/), k němuž dospěla aplikací § 39 obč. zák. především pro zjištěný rozpor se zákonem (konkrétně s ustanovením § 1 odst. 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. - porušen zákaz převodu majetku mimo rámec obvyklého hospodaření) a s dobrými mravy. S pokyny nejvyšší instance se pak odvolací soud vypořádal tak, že neshledal důvod pro změnu svého rozhodnutí. Nejvyšším soudem akcentovanou dohodu o vydání věci ze dne 19. 4. 1993, sjednanou mezi žalobci a M. S. na straně jedné (jako oprávněnými osobami) a žalovaným ad 3) na straně druhé (jako osobou povinnou), nepokládal za titul zakládající či uznávající vlastnické právo žalovaných ad 1) a 2) k podílu na identifikovaném domě (k bytu). Vyloučil také možnost konvalidace sporné smlouvy z roku 1990 na základě uvedené restituční dohody. Ze všech těchto důvodů uzavřel, že vlastnické právo k bytové jednotce žalovaným ad 1) a 2) nesvědčí. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní ad 1) a 2) dovolání, v němž mu vytkli mimo jiné nesprávnost jeho právního posouzení a rovněž fakt, že se tento soud nevypořádal se závazným právním stanoviskem Nejvyššího soudu (vysloveným v rozsudku ze dne 15. 3. 2011, č. j. 28 Cdo 2059/2009-267). Dovolatelé zejména namítali, že v daném případě na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem vyžadovaný ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. k podání určovací žaloby. Dále měli za to, že pouhá pochybnost o platnosti či neplatnosti kupní smlouvy nestačí k přijetí závěru o její neplatnosti (v tomto směru tvrdili, že výjimka zakladatele pro převod bytu do jejich vlastnictví v roce 1990 byla udělena). Závěrem žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolací instance a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ad 3) se k dovolání písemně vyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považoval za věcně správné a ztotožnil se s jeho argumentací. Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní ad 1) a 2), zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírali o diformitu rozsudků nižších instancí a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, a taktéž podle § 241a odst. 3 o. s. ř., protože podle mínění dovolatelů rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolání je přípustné. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - což dopadá i na posuzovanou věc. Dovolání je též důvodné. Nejvyšší soud již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí vydaném v této věci - č. j. 28 Cdo 2059/2009-267 - vyslovil právní názor o relevanci platné dohody o vydání věci ze dne 19. 4. 1993, uzavřené mezi restituenty a žalovaným ad 3/ (Bytovým podnikem města Hradec Králové, nyní v likvidaci). V důsledku uvedené restituční dohody, která ve svém obsahu zohlednila v roce 1990 uskutečněný prodej bytu do osobního vlastnictví manželům R. (žalovaným ad 1/ a 2/) tak, že jim zůstal podíl o velikosti 5772/40000 z celku, byla oprávněným osobám v restituci vydána pouze část domu č. p. 847 na K. ulici v kat. úz. H. K. - každému v poměru ve výši 8557/40000 z celku (sníženém o prodaný byt). Zde je třeba znovu zdůraznit, že všichni nabyvatelé s těmito skutečnostmi souhlasili s tím, že tento právní stav byl následně zaznamenán do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 2. 7. 1993. V souzeném sporu je třeba interpretovat rozhodné právní úkony (kupní smlouvu z roku 1990 a restituční dohodu datovanou dnem 19. 4. 1993) především z hlediska principu právní jistoty, jenž je jedním ze základních předpokladů právního státu (čl. 1 Ústavy ČR). Jedním z prvků právní jistoty je i přístupnost a jasnost neboli zřetelnost právních norem a jasnost právního řádu jako celku, a to tak, aby bylo občanovi vždy zřejmé, které jeho chování je po právu a které je proti právu (Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, str. 206 a 207). V projednávaném případě lze usuzovat na dobrou víru dovolatelů v existenci jejich vlastnictví k podílu na domě (k bytu), neboť v roce 1993 byl stav založený kupní smlouvou explicitně potvrzen platnou restituční dohodou a po dobu mnoha let (od uzavření kupní smlouvy ze dne 19. 11. 1990 do podání žaloby v této věci v roce 2005; s jistou časovou přetržkou pokojného užívání bytu vzhledem k řízení sp. zn. 8 C 26/94 o žalobě na neplatnost dotčené smlouvy, zahájenému ze strany žalobců a skončenému v roce 1998) byl daný právní vztah konzumován a práva a povinnosti z něj vyplývající byly naplňovány. Pod zorným úhlem principu právní jistoty není dost dobře možné ani vhodné vázat se nepřiměřeně k minulosti, akcentovat při právním posouzení věci pouze potenciálně neplatný právní úkon z roku 1990 a opomíjet tak výslovně projevenou vůli stran o obsahu a předmětu právního vztahu v rámci dohody o vydání věci z roku 1993. Tato byla - i s účinky pro manžele R. - právně realizována na základě intabulace vlastnických, resp. spoluvlastnických práv do katastru nemovitostí. Předestřeným právním jednáním bylo de facto stvrzeno nabytí vlastnických oprávnění k bytové jednotce žalovanými ad 1) a 2), a z tohoto pohledu by bylo v rozporu s principy právní jistoty a legitimního očekávání dovolatelů, kdyby byli tito svého vlastnictví zbaveni pouze na podkladě obsahu právního úkonu z roku 1990 (tedy uzavřeného předtím, než byla sjednána platná restituční dohoda toto právo svobodně a dobrovolně přiznávající); časové rozpětí mezi restituční dohodou a prvotním závěrem odvolací instance o neplatnosti kupní smlouvy bylo přitom 15 let. Opačný postup by zjevně odporoval zásadě platné v demokratické a právní společnosti, že dohodnuté je nutno zachovávat a plnit. Prezentované závěry konvenují též nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, jenž zdůraznil, že "princip dobré víry (chránící účastníky soukromoprávních vztahů) je možno chápat jako jeden z klíčových projevů principu právní jistoty, který je odvoditelný z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Související filozofickou a sociologickou kategorií je pak princip důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi, který je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana" (z relevantních tezí citovaného rozhodnutí Ústavního soudu). Právní posouzení odvolacího soudu, založené na neexistenci vlastnického práva dovolatelů k předmětné bytové jednotce, tedy neobstojí. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 o. s. ř.), na což nyní Nejvyšší soud důrazně upozorňuje. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 12. prosince 2012 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-1390/2012-1)