# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 1346/2006 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 28 Cdo 1346/2006 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1346.2006.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 28. 5. 2008 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 6 předpisu č. 111/1990Sb.; § 126 předpisu č. 40/1964Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Žalobou, podanou dne 4. 9. 2003 u Okresního soudu v Chebu, domáhali se žalobci uložení povinnosti žalovanému vyklidit a vyklizené žalobcům předat nebytové prostory blíže popsané v petitu, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č. j. 11 C 214/2003-32, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci se stali vlastníky nemovitosti, v níž se nachází předmětné nebytové prostory, na základě kupní smlouvy uzavřené dne 27. 12. 1993. Vzal za prokázané, že dne 15. 4. 1991 O. b. podnik Ch., s. p. uzavřel s žalovaným nájemní smlouvu na dobu neurčitou, jejímž předmětem byly předmětné nebytové prostory, když v době uzavření této nájemní smlouvy jejich vlastníkem byl Č. s. - O. b. p. Ch., s. p., a to na základě hospodářské smlouvy ze dne 29. 6. 1977, sp. zn. - Ju. Dále zjistil, že O. b. p. v Ch., s. p. vznikl dne 1. 1. 1989 poté, co byl zřízen zakládající listinou MěNV v Ch. ze dne 6. 12. 1988, přičemž předmětem jeho činnosti byla též správa domovního, bytového a ostatního majetku podniku na území města Ch. a dalších obcí. Dovodil, že předmětná nemovitost byla původně ve vlastnictví československého státu, a to až do účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tedy do 24. 5. 1991 a tvořila součást majetku, s nímž podnik B. h. v Ch., s. p. provozoval svou podnikatelskou činnost. Zaujal názor, že šlo tak o majetek, ke kterému O. b. p. v Ch., s. p., ke dni uzavření nájemní smlouvy (ke dni 15. 4. 1991), vykonával právo hospodaření a byl tudíž ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor oprávněn uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 o. z., § 6 odst. 1, 3 zákona č. 88/1988 Sb., o státním podniku a § 6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb. Soud prvního stupně neshledal nájemní smlouvu ze dne 15. 4. 1991 neplatnou a nepovažoval za nutné zkoumat platnost hospodářské smlouvy ze dne 29. 6. 1977 o převodu správy národního majetku. Uzavřel, že žalovaný neoprávněně nezasahuje do vlastnického práva žalobců ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 o. z. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 2. 2006, č. j. 15 Co 39/2006-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb. státní podnik měl právo hospodaření s věcmi a právy svěřenými mu při založení a které byly ve státním vlastnictví. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že předmětná nemovitost byla ke dni 15. 4. 1991 ve vlastnictví státu a O. b. p. v Ch., s. p. měl právo s ní hospodařit, a to již ke dni, kdy mu byl státní majetek svěřen při jeho založení zakládající listinou MěNV v Ch. ze dne 6. 12. 1988. Zaujal názor, že nemovitost s předmětnými nebytovými prostory patřila do majetku československého státu a jako taková podléhala ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 88/1988 Sb., posléze nahrazeného zákonem č. 111/1990 Sb. Rovněž se soudem prvního stupně uzavřel, že nebylo třeba zkoumat platnost hospodářské smlouvy z roku 1977, neboť právo hospodaření O. b. p. v Ch., s. p. s předmětnou nemovitostí mu bylo dáno již při samotném vzniku státního podniku (1. 1. 1989). Dospěl k závěru, že daný státní podnik tak právem uzavřel nájemní smlouvu s žalobci, vykonávaje právo hospodaření se státním podnikem, nelze proto tuto smlouvu shledat neplatnou. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Tvrdili, že napadené rozhodnutí má věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovozovali existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobců dne 15. 4. 1991 v rozporu s hmotným právem (hospodářským zákoníkem), který spatřovaly v závěru soudu o oprávněnosti právního předchůdce žalobců s předmětnými nebytovými prostorami hospodařit. Vytýkali odvolacímu soudu nesprávný výklad ustanovení § 6 zákona č. 111/1990 Sb., podle něhož státní podnik měl právo hospodaření s věcmi a právy svěřenými mu při založení a které byly ve státním vlastnictví. Podle dovolatelů právo hospodaření musí být zároveň ve shodě s hospodářským zákoníkem, který platil v rozhodné době. Namítali, že v rozporu s právem je též závěr soudu, že předmětný majetek byl O. b. p., s. p. svěřen zakládající listinou. Namítali, že MěNV v době vzniku O. b. p., s. p. neměl právo hospodaření s předmětnou nemovitostí, a proto nemohl právo hospodaření O. b. p., s. p. předat. Dále poukazovali na skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu ustanovení § 67 hospodářského zákoníku, v němž je vymezeno, které převody správy národního majetku je třeba považovat za převody, k nímž dochází při obvyklém hospodaření a které je třeba považovat za převody mimo obvyklé hospodaření. Tvrdili, že MěNV se nestal platným správcem předmětné nemovitosti a tudíž nemohl správu tohoto majetku svěřit do zakládajícího státního podniku. Vytýkali též odvolacímu soudu, že se nezabýval hodnocením neplatnosti smlouvy ze dne 29. 6. 1977, neboť MěNV mohl hospodařit jen s věcmi, které mu byly do správy svěřeny při dodržení příslušných ustanovení hospodářského zákoníka a mohl svěřit do správy státnímu podniku při založení jen takový majetek, který sám po právu spravoval. Dále tvrdili, že O. b. p., s. p. neměl právo hospodařit s předmětnou nemovitostí, nemohl ani platně uzavřít nájemní smlouvu, o kterou opírá své právo užívání předmětných nebytových prostor žalovaný. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak jde o dovolání nepřípustné. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v posuzované věci nejde. S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že O. b. p. v Ch., s. p. vykonával ke dni uzavření nájemní smlouvy (15. 4. 1991) právo hospodaření s předmětnou nemovitostí a byl tedy oprávněn uzavřít s žalovaným smlouvu o nájmu nebytových prostor. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu, že projednávanou věc je nutno posoudit ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 88/1988 Sb., který byl nahrazen zákonem č. 111/1990 Sb. Dovolací soud shodně s odvolacím soudem vyslovil, že v daném případě nebylo třeba hodnotit platnost hospodářské smlouvy z roku 1977 a své rozhodnutí na jejím řešení odvolací soud nezaložil, není tedy splněn předpoklad pro rozhodnutí ve věci samé při posouzení zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Na základě výše uvedeného dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené. Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 ost. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. května 2008 JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-1346/2006-1)