# Nejvyšší soud, sp. zn. 28 Cdo 1253/2012 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 28 Cdo 1253/2012 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.1253.2012.3 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 21. 2. 2017 - Datum zveřejnění: 27. 4. 2017 - Klíčová slova: Oprava rozhodnutí - Dotčené předpisy: § 164 o. s. ř.; § 166 o. s. ř. ## Výrok Návrh na opravu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, č. j. 28 Cdo 1253/2012-124, se zamítá. ## Odůvodnění Ve výroku označeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011, č. j. 68 Co 352/2011-97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 4. 2011, č. j. 18 C 294/2009-64, vyjma úroku z prodlení z částky 332.974 Kč od 2. 1. 2009 do 12. 10. 2009, ve vztahu mezi žalobkyní a dovolateli (žalovanými 2. i 3.) a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Dne 17. 1. 2017 žalovaná 1. navrhla, aby dovolací soud opravil zjevnou nesprávnost zmíněného rozsudku spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zrušeno též ve vztahu mezi ní a žalobkyní. Žalovaná 1. argumentovala, že důvody, pro něž Nejvyšší soud přikročil ke kasaci rozsudků nižších instancí, se plně vztahovaly též na rozhodnutí o jejím právním postavení. V judikatuře není pochyb o tom, že osoby, po nichž je požadováno solidární plnění, jsou zásadně samostatnými procesními společníky ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3044/2012). Ve sporech o pasiva dědictví jsou pak sice dědici pokládáni za společníky nerozlučné, avšak jen do pravomocného skončení dědického řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015). Ačkoli tedy žalovaní vystupovali v předmětné kauze coby dědici po zesnulém M. C., nebylo možné uvažovat o jejich nerozlučném společenství, neboť k zahájení daného řízení došlo až poté, co bylo projednávání dědictví po řečeném zůstaviteli pravomocně ukončeno. Platí dále, že samostatní procesní společníci jsou oprávněni podat dovolání jen za svou osobu (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010). Podání dovolání některým z nich pak nemá vliv na procesní poměry ostatních (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 7/2013), neboť dovolací přezkum je zásadně limitován rozsahem zpochybnění rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Pakliže tedy rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2011 dovoláním napadli toliko žalovaní 2. a 3., mohl dovolací soud hodnotit správnost řečeného rozhodnutí pouze ve vztahu mezi nimi a žalobkyní. Naproti tomu části výroků rozsudku odvolacího soudu upravující povinnosti žalované 1., byť by třebas byly právně pochybené, Nejvyšší soud přezkoumat ani zrušit nemohl, nepodala-li proti nim posledně zmíněná účastnice dovolání. Nezrušení napadeného rozhodnutí ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1. tak nepředstavuje zjevnou nesprávnost rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012 ve smyslu § 164 o. s. ř., pročež bylo nutné předmětný návrh na vydání opravného usnesení zamítnout. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že i kdyby bylo podání žalované 1. kvalifikováno jako návrh na vydání doplňujícího rozsudku, nebylo by mu možné vyhovět neboť by se jednalo o požadavek jednak nedůvodný se zřetelem ke shora předestřenému, jednak opožděný dle § 166 odst. 1, věty první, o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4943/2015). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. 2. 2017 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/28-CDO-1253/2012-3)