# Nejvyšší soud, sp. zn. 27 Cdo 539/2025

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 27 Cdo 539/2025
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:27.CDO.539.2025.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 5. 2026
- Datum zveřejnění: 29. 5. 2026
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Investiční společnost, Komanditní společnost, Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
- Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.; § 38 odst. 1 předpisu č. 248/1992 Sb.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

## Odůvodnění

[1] Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 30. 6. 2023 se žalobce domáhá na žalované zaplacení 1.021.638,56 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z nesprávného úředního postupu.
[2] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 3. 2024, č. j. 22 C 158/2023-45, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

[3] Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako zjevně bezdůvodné.

[5] Učinil tak proto, že odpověď na dovolatelem předkládanou otázku hmotného práva, "zda bylo možné podřadit vybírání vkladů do komanditní společnosti od veřejnosti pod pojem kolektivní investování dle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném od 29. 5. 1992 do 27. 12. 1992 (dále též jen 'ZISIF'), a s tím související otázku, zda stát měl tedy povinnost dle § 37 odst. 3 ZISIF kontrolovat činnost právnických osob vykonávajících činnost, kterou byly podle tohoto zákona oprávněny vykonávat investiční společnost nebo investiční fond, avšak tyto právnické osoby neměly formu akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným", nemůže mít vliv na výsledek řízení.

[6] Dovolatel totiž opomíjí skutečnost zdůrazněnou již soudem prvního stupně, že i kdyby bylo možné považovat vybírání vkladů do komanditní společnosti od veřejnosti za kolektivní investování ve smyslu shora citovaného zákona, měly podle přechodného ustanovení § 38 odst. 1 ZISIF subjekty zamýšlející podnikat v kolektivním investování ve smyslu § 2 ZISIF k dispozici šest měsíců od nabytí účinnosti zákona, aby své postavení a svou činnost uvedly do souladu s ním. Ačkoli zákon v této souvislosti zmiňuje pouze investiční společnosti, podílové fondy jimi zřízené a investiční privatizační fondy zřízené, resp. vykonávající činnost na základě povolení, podle zvláštních předpisů, nemá Nejvyšší soud žádné pochyby o tom, že se citované přechodné zákonné ustanovení vztahovalo na všechny subjekty podnikající (či zamýšlející podnikat) v oblasti kolektivního investování.

[7] V době, kdy měla dovolateli vzniknout škoda (a kdy ještě neuplynula doba uvedená v § 38 odst. 1 ZISIF), proto stát nebyl povinen postupovat podle § 37 odst. 3 ZISIF.

[8] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/27-CDO-539/2025-1)