# Nejvyšší soud, sp. zn. 27 Cdo 3721/2020

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 27 Cdo 3721/2020
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3721.2020.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 2. 2021
- Datum zveřejnění: 9. 5. 2021
- Klíčová slova: Ručení, Občanské sdružení, Statutární orgán
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 194 odst. 6 obch. zák.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.436,38 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.436,38 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný ze jmenovaných právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

[1] Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. 42 C 55/2002-449, ve znění usnesení ze dne 18. 5. 2018, č. j. 42 C 55/2002-464, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovaným zaplatit jí 1.081.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.).
[2] Jde přitom již o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2007, č. j. 42 C 55/2002-252, jímž byla žaloba zamítnuta, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 6. 2009, č. j. 37 Co 148/2007-265, zrušil (a současně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Následující zamítavý rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 42 C 55/2002-339, Krajský soud v Brně v části týkající žalobkyně a žalovaných rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 37 Co 477/2011-391, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[3] K odvolání žalobkyně (brojící proti výrokům I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně) Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

[5] Dovolatelkou předestřená otázka, zda právní úpravu odpovědnosti a ručení členů představenstva akciové společnosti za závazky společnosti obsaženou v § 194 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen jako "obch. zák."), lze analogicky aplikovat na členy statutárního orgánu občanského sdružení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

[6] Již v rozsudku ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 741/2004, Nejvyšší soud (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2000) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož obecně platí, že členové statutárních orgánů právnické osoby odpovídají právnické osobě za škodu, kterou jí způsobili porušením svých povinnosti (srov. i § 757 obch. zák.). Na rozdíl od takto obecně pojímané úpravy odpovědnosti za škodu však zákon nezná obecnou úpravu ručení členů statutárních orgánů za závazky právnické osoby a takové ručení se prosadí (nároky na jeho základě lze vůči těmto osobám uplatnit), jen upraví-li je zákon (včetně vymezení předpokladů, za nichž ručitelský závazek vzniká). Založit závěr o ručení členů představenstva družstva na základě analogie zákona, by v daných souvislostech vedlo k významnému narušení principu právní jistoty.

[7] Nebylo-li možné dospět k závěru o aplikaci právní úpravy ručení podle § 194 odst. 5 a 6 obch. zák. per analogiam legis ve vztahu k členům představenstva družstva, lze pomocí argumentu a minori ad maius (a fortiori) dovodit, že tato právní úprava se (tím spíše) nepoužije ani ve vztahu k statutárním orgánům občanských sdružení (respektive jejich členům), jejichž vnitřní vztahy (obecně) nebyly předmětem právní úpravy obchodního zákoníku.

[8] Náklady řízení prvního a třetího žalovaného sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby učiněný při zastupování dvou osob (vyjádření žalovaných k dovolání ze dne 11. 11. 2020) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6 advokátního tarifu 12.660 Kč, a (jediné) náhrady paušálních výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. U prvního a třetího žalovaného Nejvyšší soud podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu snížil mimosmluvní odměnu o 20 % na 10.128 Kč, neboť se jedná o společný úkon dvou účastníků zastoupených týmž advokátem. Dále k odměně advokáta každého z navrhovatelů přičetl jednu polovinu náhrady paušálních výdajů ve výši 150 Kč a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tj. ve výši 2.158,38 Kč. Nejvyšší soud tak přiznal k tíži žalobkyně prvnímu a třetímu žalovanému částku 12.436,38 Kč.

[9] Druhému žalovanému v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Druhý žalovaný totiž podáním (datovaným 19. 11 2020) pouze odkázal na svá předchozí podání a na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/27-CDO-3721/2020-1)