# Nejvyšší soud, sp. zn. 26 Cdo 5962/2016 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 26 Cdo 5962/2016 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5962.2016.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 19. 6. 2017 - Datum zveřejnění: 28. 8. 2017 - Klíčová slova: Právní úkony - Dotčené předpisy: § 43a odst. 1 obč. zák.; § 36 předpisu č. 131/2000Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. ## Odůvodnění Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 62 Co 211/2016-91, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3. 2016, č. j. 11 C 111/2013-56, kterým soud prvního stupně zamítl návrh, aby žalované byla stanovena povinnost předložit žalobci nabídku na odkoupení bytu č. 101, v domě, P. (dále jen "předmětný byt", resp. "byt"), v souladu se zásadami privatizace obecních bytů, převedených po roce 1990 bezúplatně na obec, nyní v majetku hlavního města Prahy, svěřeného městské části Praha 11, schválených zastupitelstvem Městské části Praha 11 č. 15/9/Z/2011, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2957/2004, dovodil, že v případě usnesení zastupitelstva Městské části Praha 11 ze dne 20. 7. 2011, č. 15/9/Z/2011 se nepochybně jednalo o pouhý záměr, jehož zveřejněním nečinila žalovaná jednostranný právní úkon (nabídku prodeje konkrétnímu nájemci ve smyslu § 43a zákona č. 40/1964, Sb., občanský zákoník - dále jen "obč. zák."), a není tedy povinna budovu či byty v ní uvedené převést na oprávněné osoby. Dále dodal, že předkupní právo žalobce dle § 22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nebylo porušeno, neboť žalovaná byt na nikoho nepřevedla. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen "obč. zák."). Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda schválením záměru obce privatizovat obecní byty vznikla povinnost učinit závaznou nabídku k jejich prodeji. Dovolací soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k charakteru institutu záměru podle § 39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, resp. podle § 36 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1383/2010). Záměr obce prodat nemovitý majetek není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, nepředstavuje návrh na uzavření převodní smlouvy a nebyl (ve smyslu předchozího občanského zákoníku) ani právním úkonem. Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3049/2007, usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4372/2013, nebo ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3468/2013, i odvolacím soudem zmíněné usnesení ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2957/2004) rovněž vysvětlil proces vytváření vůle obce a jejího projevu navenek. Z uvedeného výkladu se zejména podává, že usnesení zastupitelstva obce ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují, nýbrž je vnitřním aktem obce a navenek nemá právní účinky. Závěr odvolacího soudu, že žalované na základě usnesení zastupitelstva městské části Praha 11 ze dne 20. 7. 2011, č. 15/9/Z/2011, žádná povinnost předložit nabídku k odkupu bytu nevznikla, je s uvedenou judikaturou v souladu. Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním je napadán rozsudek "v plném rozsahu". Zastává však - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) - názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 19. června 2017 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/26-CDO-5962/2016-1)