# Nejvyšší soud, sp. zn. 26 Cdo 3386/2016 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 26 Cdo 3386/2016 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.3386.2016.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 7. 12. 2016 - Datum zveřejnění: 8. 3. 2017 - Klíčová slova: Výklad projevu vůle, Byt - Dotčené předpisy: § 35 obč. zák.; § 4 předpisu č. 72/1994Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 12 Co 49/2016-109, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 7. 2015, č. j. 23 C 540/2013-72, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o odstranění stavebních úprav a rozhodl o nákladech řízení; současně žádnému z účastníků nepřiznal náklady odvolacího řízení. Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) uzavřel, že vstupní dveře bytové jednotky jsou její součástí ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."). Vyšel zejména z toho, že vstupní dveře slouží primárně k uzavření a ochraně jednotky, nejsou součástí vnějšího pláště budovy a z prohlášení vlastníka nebylo možné dovodit jejich zařazení mezi společné části domu, navíc byly uvedeny jako součást jednotky v kupní smlouvě, kterou žalovaní nabyli předmětnou bytovou jednotku jako nemovitost. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále jen "o. s. ř.". Při posuzování dovolacích námitek vycházel Nejvyšší soud České republiky z dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda dveřní zárubně a vstupní dveře bytové jednotky jsou její součástí, nebo zda náleží ke společným částem domu. Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/1990 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003), podle níž je součástí věci (§ 120 odst. 1 obč. zák.) vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně. Znehodnocením věci hlavní nemusí být jen ztráta její hodnoty peněžní, nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné; znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně (plní svou funkci na nižší úrovni) nebo mu nemůže sloužit vůbec. V případě vstupních dveří bytové jednotky je nutné dospět k závěru, že jsou natolik funkčně spjaty s jednotkou, v níž jsou umístěny, že jejich oddělení by pro tuto věc hlavní představovalo jak znehodnocení peněžní (hodnota jednotky by se vlivem zhoršení její funkčnosti snížila), tak funkční (prostory v jednotce by nemohly svému účelu sloužit tak kvalitně, jak tomu je s jejich využitím), a představují tak, jak správně uzavřel odvolací soud, její součást ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4144/2010). Soudní praxe je rovněž dlouhodobě ustálena v názoru, že ze zákonné definice pojmu součást věci (§ 120 odst. 1 obč. zák.) vyplývá, že nestanoví-li zákon výslovně jinak, není součást věci způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu a sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní, jedním z důsledků této skutečnosti je, že při převodu věci hlavní přechází součást věci na nabyvatele automaticky, a to i když není výslovně uvedena a identifikována (individualizována) ve smlouvě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002). Z výše uvedeného důvodu se neuplatní závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 886/2013, ze kterého vyplývá, že co není výslovně vymezeno jako součást bytové jednotky v prohlášení vlastníka domu, to náleží mezi společné části domu. Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává proti oběma výrokům napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti výrokům o nákladech řízení. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti výroku o nákladech řízení totiž dovolatel nikterak nebrojil, nýbrž je napadl ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedeným výrokům schází v dovolání jakékoli odůvodnění. Odvolací soud nepřiznal náklady odvolacího řízení žádnému z účastníků, i kdyby tak učinil, jednalo by se o peněžité plnění zjevně nepřevyšujícím 50.000 Kč, takže přípustnost dovolání proti němu rovněž vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a proti nákladovým výrokům není dovolání objektivně přípustné. Za této situace Nejvyšší soud Český soud republiky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. listopadu 2016 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/26-CDO-3386/2016-1)