# Nejvyšší soud, sp. zn. 26 Cdo 2827/2017 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 26 Cdo 2827/2017 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.2827.2017.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 11. 10. 2017 - Datum zveřejnění: 19. 12. 2017 - Klíčová slova: Dovolání, Vady podání - Dotčené předpisy: § 241a o. s. ř.; § 243c odst. 1 o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 18 C 150/2013-260, zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaným umožnit žalobcům užívání bytu dle stanov družstva a na stanovení povinnosti žalovaného 1) uzavřít s oběma žalobci dodatek ke smlouvě o převodu vlastnictví jednotky , v domě, v k. ú. N., obec P., a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemku, uzavřené dne 10. 12. 2013 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 58 Co 214/2016-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o povinnosti žalovaného 1) uzavřít se žalobci dodatek ke smlouvě o převodu vlastnictví jednotky, v domě, v k. ú. N., obec P., a spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemku, uzavřené dne 10. 12. 2013 a změnil jej ve výroku o povinnosti žalovaných umožnit žalobcům užívání bytu dle Stanov družstva tak, že zamítl žalobu o povinnosti žalovaných umožnit žalobcům nerušené užívání prostor v domě k. ú. N., obec P., a to prostoru nacházejícího se částečně v VI. a částečně v VII. nadzemním podlaží budovy (původně půda, nájemní smlouvou ze dne 4. 5. 1994 pronajatá jako pokoj č. 2), terasy v VI. nadzemním podlaží a terasy v VII. nadzemním podlaží, a potvrdil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a žalovanými 2), 4), 7), 20), 21) a 24) a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a zbylými žalovanými (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen "o. s. ř.", odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází, jelikož dovolatelé toliko konstatují, že "soudy neměly učit závěr" o platnosti smlouvy o převodu vlastnictví jednotky č. 1662/13 ze dne 10. 12. 2013 a že "soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem otázku nájemní smlouvy ze dne 4. 5. 1994". Námitku týkající se aplikace ustanovení § 2236 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pak dovolatelé vztahují k jinému řízení (řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 370/2009). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat, neboť vyjádření odkazuje na dřívější podání ve věci a navíc se minulo důvody, pro něž bylo dovolání odmítnuto, a proto bylo pro rozhodnutí o dovolání bezvýznamné. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. října 2017 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/26-CDO-2827/2017-1)