# Nejvyšší soud, sp. zn. 26 Cdo 2470/2002

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 26 Cdo 2470/2002
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2470.2002.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 1. 2003
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.; § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.; § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

Usnesením ze dne 29. 1. 2002 č.j. 13 Co 4/2002 - 127, potvrdil Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2001, č.j. 13 C 233/97 - 123, jímž tento soud (soud prvního stupně) zamítl žádost J. T. o ustanovení právního zástupce pro řízení o dovolání. S odkazem na obsah spisu uvedl, že "neshledal žádný důvod, aby odvolatelce, která se domáhá vedlejšího účastenství v projednávané věci, byl ustanoven zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř., protože to není třeba k ochraně jejích zájmů, které hájí i zástupce žalobce současně".

Proti usnesení odvolacího soudu podala J. T. včasné dovolání. Vyjádřila v něm nesouhlas s citovaným právním závěrem odvolacího soudu a zdůraznila, že právnímu zástupci žalobce neudělila plnou moc, že ho těžko může "nutit", aby ji zastupoval zdarma, že nemůže vyloučit střet svých zájmů se zájmy žalobcovými, a že "postup soudu bezdůvodně krátí práva vedlejší účastnice na právní zastoupení". Navrhla proto, aby rozhodnutí odvolacího soudu, kterým \"došlo k zamítnutí odvolání\", bylo zrušeno.

Ze spisu se podává, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána po 1. 1. 2001; proto se v dovolacím řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen "o. s. ř.").

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení je upravena v § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání v souzené věci nezakládá; všem třem případům, jež jsou v tomto ustanovení uvedeny pod písmeny a/ až c/, je totiž společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně zamítající návrh na ustanovení zástupce (advokáta), však rozhodnutím ve věci samé není. Oporu pro závěr o přípustnosti dovolání zároveň nelze nalézt ani v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože rozhodnutí, jehož přezkumu se dovolatelka dožaduje, nelze podřadit žádnému z případů, které v nich jsou formou taxativního výčtu uvedeny.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání J. T. směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2003

JUDr. Hana Müllerová, v.r.

předsedkyně senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/26-CDO-2470/2002-1)