# Nejvyšší soud, sp. zn. 26 Cdo 2351/2003 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 26 Cdo 2351/2003 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.2351.2003.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 19. 11. 2003 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.; § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.; § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 5. 2003, č. j. 6 Co 764/2003-60, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku (soudu prvního stupně) ze dne 22. 1. 2003, č. j. 5 C 840/2000-40, ve výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 16.938,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, vyslovil, že v zamítavém výroku zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadli žalovaní dovoláním. Z důvodů v něm uvedených namítli, že předchozí řízení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř). Navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "o. s. ř.") shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že má formální i obsahové znaky uvedené v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem). Podle § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V projednávané věci napadají dovolatelé rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku ve věci samé ohledně částky 16.938,- Kč; dovolání tedy směřuje proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (nešlo o věc obchodní) a jeho přípustnost proto nelze opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. to výslovně vylučuje. Okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl - v rozporu s kogentními ustanoveními občanského soudního řádu - opatřen poučením, že dovolání podat lze, přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založit nemůže. Podle již citovaného ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. je totiž možno pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§ 237 až § 239 o. s. ř.), jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení dostalo ze strany soudu - o dovolání nepřípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 293/2003). Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o skutečnost, že žalobci, jemuž by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé /per analogiam/ o. s. ř. náleželo právo na jejich náhradu proti žalovaným, kteří procesně zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, podle obsahu spisu v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 19. listopad 2003 JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/26-CDO-2351/2003-1)