# Nejvyšší soud, sp. zn. 26 Cdo 2021/2021 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 26 Cdo 2021/2021 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2021.2021.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 4. 10. 2021 - Datum zveřejnění: 5. 12. 2021 - Klíčová slova: Dovolání (vady) - Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč k rukám Mgr. Petra Sigmunda, advokáta se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. ## Odůvodnění Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu - § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. - dále jen "o. s. ř.") jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (odvolacího soudu) ze dne 4. února 2021, č. j. 35 Co 162/2018-558 (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit anebo od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, ze 17. ledna 2019, sp. zn. 21 Cdo 4234/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 7. května 2019, sp. zn. II. ÚS 1094/19/, či z 6. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1898/2019). Takový údaj se však z obsahu dovolání nepodává, neboť kromě citace ustanovení § 237 o. s. ř., která k projednání dovolání nepostačuje, v něm dovolatel stran jeho přípustnosti pouze uvedl, že "namítá různost rozhodování dovolacího soudu ve věci promlčení nároku při záměně účastníků řízení, když v předchozím rozhodnutí (míněno v rozsudku z 11. února 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, vydaném v dřívější fázi řízení, z něhož vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí) se Nejvyšší soud ČR odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe". Již však nespecifikoval zmíněnou "ustálenou rozhodovací praxi", tedy rozhodnutí (resp. alespoň jedno takové rozhodnutí), v nichž byla uvedená otázka dovolacím soudem rozhodnuta (oproti zmíněnému rozsudku z 11. února 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019) rozdílně, tedy - řečeno jinak - nespecifikoval, od kterého svého (dřívějšího) řešení této otázky se dovolací soud v citovaném rozhodnutí odchýlil. V uvedené souvislosti navíc nelze ani přehlédnout, že dovolatel (podle obsahu dovolání) zde ve skutečnosti nesouhlasil s názorem, že vznesenou námitku promlčení je třeba posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013), a tudíž v konečném důsledku zpochybňoval řešení jiné hmotněprávní otázky, než kterou předkládal (jako dovolacím soudem rozdílně rozhodovanou) k dovolacímu přezkumu. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení dotčené rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017). Na tomto místě dovolací soud - vzhledem k charakteru převážné většiny uplatněných dovolacích námitek - již jen pro úplnost zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario). S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele (navíc nijak neodůvodněném) na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku - § 243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/26-CDO-2021/2021-1)