# Nejvyšší soud, sp. zn. 25 Cdo 739/2018

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 25 Cdo 739/2018
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.739.2018.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 4. 2018
- Datum zveřejnění: 27. 7. 2018
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.; § 237 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 44 Co 93/2016-269, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen "o. s. ř."), neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí.

Ve sporu o náhradu škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) odvolací soud dovodil, že žalovaný advokát při zastoupení žalobce v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 65/2005 nepochybil, jestliže jej neinformoval o rozhodnutí odvolacího soudu a o hrozící exekuci, neboť veškeré potřebné informace mu sděloval prostřednictvím M. S., s nímž byl žalobce na takovém postupu domluven. Kromě toho by žalobce nemohl exekuci odvrátit, protože nedisponoval finančními prostředky, které by mu umožnily uložené povinnosti splnit.

Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybnému právnímu závěru o absenci předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaného za tvrzenou škodu. Konkrétně namítá, že nebylo žádným způsobem prokázáno zprostředkování právního zastoupení a následné jednání třetí osoby (M. S.) se žalovaným namísto dovolatele, ani že by dovolatel nedisponoval dostatkem finančních prostředků k úhradě svých závazků. Takové námitky ovšem postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Namítá-li dovolatel, že závěry obou soudů nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jeho názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatil tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/25-CDO-739/2018-1)