# Nejvyšší soud, sp. zn. 25 Cdo 623/2009 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 25 Cdo 623/2009 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.623.2009.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 26. 8. 2010 - Datum zveřejnění: 23. 9. 2010 - Klíčová slova: Náhrada škody - Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; § 17 odst. 1 předpisu č. 133/1985Sb.; § 420 obč. zák. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 20.873,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla požárem způsobeným žalovanou při spalování trávy. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č.j. 4 C 1640/2004-53, uložil žalované zaplatit žalobci 20.873 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 24. 3. 2003 svojí neopatrností při spalování trávy založila požár, který se rozšířil i na pozemek žalobce, tím mu vznikla škoda na oplocení, začouzením štítové zdi domu a sesuvem půdy při hašení. Uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák., přičemž odpovědnost je dána porušením § 17 odst. 1 písm. a) zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně. Na základě znaleckého posudku a dokladů předložených žalobcem soud prvního stupně určil výši náhrady škody. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 4. 2008, č.j. 17 Co 206/2006-83, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze tak, že žalobu zamítl ohledně části úroků z prodlení za dobu od 4. 9. 2003 do 25. 11. 2004, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobci podle § 420 odst. 1 obč. zák., neboť předpoklady této odpovědnosti byly naplněny. Dodal, že v daném případě je možno dospět k závěru, že žalovaná jednala dokonce ve formě vědomé nedbalosti, neboť nepochybně věděla, že v případě rozšíření ohně a jeho nezvládnutí může způsobit škodu a bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že škodu nezpůsobí. Neztotožnil se pouze se závěrem soudu prvního stupně o počátku prodlení žalovaného se zaplacením náhrady škody. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, a to zejména otázky, zda žalovaná způsobila škodu, v jaké výši a zda toto bylo způsobeno její neopatrností či nikoli. Nesouhlasí s rozsahem oprav nezbytných k nápravě údajného poškození majetku žalobce. Uvádí, že vyvinula veškerou snahu k tomu, aby k požáru a následné škodě nedošlo, tudíž neporušila žádnou svoji povinnost plynoucí ze zákona. Dále namítá, že v daném případě neexistuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním a žalobcem tvrzenou škodou, jelikož jí nebylo vytknuto nic, co by bylo možno považovat za jednání či opomenutí, které bylo příčinou vzniku požáru. Zásadní právní význam spatřuje v zodpovězení otázky, jakou konkrétní podobu mělo plnění právní povinnosti mít, jelikož se domnívá, že nelze rozhodnout o povinnosti účastníka v individuálně určeném případě hradit škodu, není-li dostatečně individuálně vymezená konkrétní podoba povinnosti stanovené zákonem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné. Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť ačkoli odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako měnící, z obsahového hlediska jde v rozsahu vyhovění žalobě o rozsudek potvrzující, jelikož změna spočívající v částečném zamítnutí žaloby se týká jen časového určení počátku prodlení žalovaného a nároku žalobce na úrok z prodlení. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., Nejvyšší soud tedy zvažoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpokladem je zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, a to v otázkách porušení právní povinnosti, vzniku škody, příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody i zavinění dovolatelky. Dovolatelka předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Takové námitky však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemohou. Žalovaná dále namítá, že povinnost stanovená v § 17 odst. 1 písm. a) zák. č. 133/1985 Sb. ve znění ke dni škodní události (24. 3. 2003) není dostatečně konkrétně vymezena, a že tedy nelze dovodit, že tuto právní povinnost porušila. Jestliže citované ustanovení přikazuje počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku požáru, mimo jiné při manipulaci s otevřeným ohněm, a jestliže soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování zjistily, že "žalovaná při spalování trávy v důsledku svého neopatrného počínání založila požár, který se rozšířil až na pozemek žalobce", pak dovolací soud nemá pochybnost, že uvedená zákonná povinnost je dostatečně konkrétně vymezena a že k jejímu porušení žalovanou došlo. Ani tyto námitky tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. za užití § 218 písm. c) o.s.ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. srpna 2010 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/25-CDO-623/2009-1)