# Nejvyšší soud, sp. zn. 25 Cdo 5276/2014

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 25 Cdo 5276/2014
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.5276.2014.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 1. 2015
- Datum zveřejnění: 2. 3. 2015
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

Ve shora označené právní věci (o náhradu škody formou peněžitého plnění) žalobce podal dne 15.4.2014 dovolání proti specifikovanému a opravou dotčenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn mezitímní rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15.5.2013, č.j. 10 C 172/97-341, tak, že základ žalobního nároku za období od 1.2.1995 do 31.12.1997 není opodstatněný (odst. II. výroku napadeného rozsudku). Namítal nesprávné vyhodnocení běhu promlčecí lhůty žalobního nároku po skutkové stránce, nemá-li závěr odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování a " ani žádnou oporu právní ".

Podmínky přípustnosti dovolání jsou zakotveny v § 237 občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1.1.2013, rozhodném pro dané dovolací řízení - viz čl. II. bod 1. a 7. zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř.") a se zřetelem k jejich taxativnímu vymezení mezi ně nenáleží námitky žalobce týkající se hodnocení nalezeného skutkového stavu věci. Zároveň dovolatel netvrdí nic v tom směru, že by se odvolací soud při řešení otázky promlčení práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Je třeba podotknout, že institut promlčení práva je sice judikaturou široce řešen, avšak žalobce jím tvrzený nedostatek "právní opory" v rozporu se zákonným požadavkem nijak nekonkretizuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod. č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zmiňuje-li toliko skutkové úvahy o počátku běhu promlčecích lhůt dle § 106 odst.1, odst.2 obč. zák. (občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2013). Za situace, kdy dovolatel ve svém opravném prostředku otázku přípustnosti dovolání zcela pominul, tj. neuvedl žádné zákonné hledisko obsažené v § 237 o. s. ř., přičemž vymezení přípustnosti dovolání není možno (s odkazem na shora vylíčenou argumentaci žalobce) dovodit ani z obsahu dovolání, posuzované podání trpí vadou, kterou po uplynutí dovolací lhůty nelze odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V případě uvedeného procesního výsledku dovolacího řízení se výrok o náhradě nákladů tohoto řízení neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/25-CDO-5276/2014-1)