# Nejvyšší soud, sp. zn. 25 Cdo 3348/2018

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 25 Cdo 3348/2018
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.3348.2018.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 1. 2020
- Datum zveřejnění: 14. 4. 2020
- Klíčová slova: Vady podání, Přípustnost dovolání
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 241a odst. 2 o. s. ř.

## Výrok

Dovolání se odmítá.

## Odůvodnění

Žalovaná podala dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 69 Co 10/2018-425, kterým odvolací soud potvrdil mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9. 2017, č. j. 15 C 142/2013-383, kterými soud prvního stupně prohlásil základ žalobního nároku žalobce vůči žalované za opodstatněný v celém rozsahu nároku na náhradu škody.
Dovolání neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a v důsledku vad spočívajících v absenci uvedené zákonné náležitosti není možno posoudit přípustnost dovolání. Dovolatelka sice uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a napadá správnost jeho závěrů o protiprávnosti jejího jednání a příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody žalobce (žalobce se domáhá náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl při svém porodu dne 17. 5. 2011 ve zdravotnickém zařízení žalované), nevymezuje však vůbec, od konkrétně jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil. Může-li být přitom dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace byť i jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).

Dovolatel musí při vylíčení předpokladu přípustnosti uvést (alespoň obsahově) zcela konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dosud dovolacím soudem neřešenou právní otázku. Dovolatel je tedy ze zákona povinen nejen uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. - tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť tomu náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Podle toho je dovolatel povinen v dovolání sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/2015). Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Dovolatelka v rámci své polemiky se závěry odvolacího soudu nezmiňuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho judikaturu ani obsahově nezmiňuje. Předpoklad přípustnosti (jde o náležitost odlišnou od dovolacího důvodu - srov. posledně citovaný nález) tedy v daném případě nelze seznat ani z obsahu dovolání.

Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl. Učinil tak usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 o. s. ř.

Jelikož se tímto rozhodnutím řízení nekončí, o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/25-CDO-3348/2018-1)