# Nejvyšší soud, sp. zn. 25 Cdo 2513/2004 - Soud: Nejvyšší soud - Spisová značka: 25 Cdo 2513/2004 - ECLI: ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.2513.2004.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 8. 12. 2004 - Datum zveřejnění: 31. 12. 2009 - Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. ## Výrok I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. ## Odůvodnění Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 4. 2. 2004, č. j. 11 C 48/2003-18, zastavil řízení co do částky 18.152,- Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 8.724,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci a o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2004, č. j. 17 Co 169/2004-39, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8.724,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 1. 2004, a ohledně zbytku požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl, dále jej změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že součet napadených výroků odvolacího soudu činí částku 21.624,- Kč, proto přípustnost dovolání není vyloučena ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nerozhodl o plnění ve výši 18.152,- Kč s příslušenstvím, přestože podaným odvoláním napaden i tento výrok rozsudku soudu I. stupně. Dále namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení, zda lze výzvu dle ust. § 114b o. s. ř. vtělit do výrokové části platebního rozkazu, a v posouzení vlivu podaného odporu na trvání této výzvy vtělené do platebního rozkazu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novém projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o jeho platební povinnosti v částce 8.724,- Kč. S názorem dovolatele, že předmětem řízení před odvolacím soudem byla částka ve výši 21.624,- Kč se nelze ztotožnit, neboť z obsahu spisu, zejména z podaného odvolání na č. l. 21, jakož i z jeho doplnění na č. l. 29 vyplývá, že žalovaný podal odvolání pouze do výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8.724,- Kč s úroky z prodlení, a do výroku o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení před odvolacím soudem tak byl občanskoprávní nárok žalobce proti žalovanému ve výši 8.724,- Kč s příslušenstvím. Protože dovolání směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., které se vztahuje i na případy, v nichž se přípustnost dovolání posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. a), b) nebo c) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., přičemž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ust. § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se nedá dovodit ani z ust. § 239 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. prosince 2004 JUDr. Marta Škárová,v.r. předsedkyně senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/25-CDO-2513/2004-1)