# Nejvyšší soud, sp. zn. 25 Cdo 1861/2004

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 25 Cdo 1861/2004
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1861.2004.1
- Typ rozhodnutí: Rozsudek
- Datum rozhodnutí: 30. 8. 2005
- Datum zveřejnění: 31. 12. 2009
- Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.; § 43 předpisu č. 99/1963Sb.

## Výrok

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 13 Co 363/2003 a 13 Co 514/2003-74, ve výroku I. o věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně d) co do částky 29.435,60 Kč se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 13 Co 363/2003 a 13 Co 514/2003-74, ve výroku III., jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobkyně d) co do požadovaného příslušenství, a ve výrocích I. a IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovanou, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 41 C 52/2002-22, ve výroku IV., jímž byla odmítnuta žaloba žalobkyně d) co do požadovaného příslušenství, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovanou, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

## Odůvodnění

Žalobci se domáhali náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v tom, že Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") i Ministerstvo financí nevykonávali řádně dohled nad činností Živnostenského spořitelního a úvěrního družstva se sídlem v P. (dále jen "ŽSÚD"), jehož jsou žalobci členy a jehož činnost byla ukončena pro nedostatek likvidity. Rovněž nucený správce, za jehož výkon nucené správy odpovídá Úřad jako jeho zaměstnavatel, porušoval své povinnosti a opatření jím přijatá prohloubila účetní ztrátu ŽSÚD. Tím, že vklady žalobců v ŽSÚD jsou nedobytné, byla žalobcům způsobena škoda ve výši těchto vkladů s příslušenstvím.

Usnesením ze dne 28. 11. 2002, č. j. 41 C 52/2002-22, Obvodní soud pro Prahu 1 připustil změnu žaloby žalobců a), e), f), i), q), ř), š), u), v), w), podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl žalobu v části, jíž se žalobci c), d), h), ch), j), l), m), n), o), t), y), z), domáhali zaplacení příslušenství, neboť žalobci ani přes řádnou výzvu a poučení neodstranili vady žaloby ohledně požadovaného příslušenství, a v části, jíž se žalobkyně b) domáhala příslušenství a žalobkyně h) zaplacení částky 25.488,- Kč, řízení podle ust. § 96 o. s. ř. zastavil v rozsahu, v jakém byla žaloba vzata zpět.

Rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, č. j. 41 C 52/2002-15, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu všech žalobců a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou členy Živnostenského spořitelního a úvěrního družstva (dále jen "ŽSÚD"), na jehož majetek byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2000, č. j. 98 K 18/2000-10, prohlášen konkurs, kterým byla nahrazena dosavadní nucená správa a který nadále trvá. Soud dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je předčasná, neboť v řízení dosud nebyla prokázána existence škody jakožto konkrétní majetkové újmy žalobců a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, tj. vznik škody. ŽSÚD je nadále zapsáno v obchodním rejstříku, na jeho majetek je prohlášen konkurs a není ani objektivně zjistitelné, s jakým výsledkem skončí konkursní řízení, případně likvidace družstva, hodnota konkursní podstaty se ještě bude měnit a není zřejmé, kolik bude jednotlivým členům vyplaceno. Teprve poté, kdy budou vyčerpány možnosti jednotlivých členů družstva k uspokojení jejich nároků proti ŽSÚD, bude postaveno najisto, zda a příp. v jaké výši vznikla jednotlivým členům škoda.

K odvolání žalobců c), d) a g) proti oběma rozhodnutím soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č. j. 13 Co 379/2003-44, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně d) co do částky 29.435,60 Kč a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní d) a žalovanou potvrdil, ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně c) do co částky 24.724,70 Kč jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; odvolací řízení ve vztahu k žalobci g) ohledně částky 39.833,- Kč a k žalobkyni d) ohledně částky 187.132,80 Kč zastavil; usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o odmítnutí žaloby o zaplacení příslušenství pohledávky žalobkyně d) potvrdil, ve výroku ve vztahu k žalobkyni c) je zrušil a řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci d), c) a g) a žalovanou. Vzhledem k tomu, že žalobkyně d) vzala odvolání zpět co do částky 187.132,80 Kč, předmětem odvolacího řízení zůstala částka 29.435,60 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Dovodil, že za škodu není možné považovat okolnost, že žalobci nemohou disponovat svým vkladem u ŽSÚD, protože nemožnost dispozice není majetkovou újmou. Pohledávka žalobkyně d) za ŽSÚD byla - stejně jako nároky dalších členů družstevních záložen - částečně uspokojena a podle toho se též měnil předmět řízení. Za této situace, kdy se výše vyplacených finančních prostředků mění, není ani současný stav účtu dokladem o výši případné škody, a nejsou dány ani předpoklady pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť probíhající konkursní řízení není řízením, v němž by byla řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci. Rovněž nelze postupovat podle § 136 o. s. ř., neboť škoda jako majetková újma nebyla v řízení prokázána.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně d) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c). Uvádí, že jako členka ŽSÚD uložila v r. 1999 na termínovanou vkladní knížku celkem 300.000,- Kč, po prohlášení konkursu podala přihlášku své pohledávky proti záložně v celkové výši 316.568,- Kč, a od zajišťovacího fondu obdržela výplatu náhrad ve výši 100.000,- Kč a 187.132,- Kč. Namítá, že soudů obou stupňů nepřihlédly k tomu, že jí ušel zisk v částce nejméně 25.936,- Kč v důsledku toho, že správce nucené správy ŽSÚD úroky z vkladů pouze účetně připisoval v období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 a po tomto termínu do ukončení nucené správy, tj. do 1. 6. 2000, přestal tyto úroky z vkladů účetně evidovat. Uvádí, že pokud by měla své finanční prostředky k dispozici a mohla s nimi nakládat a brát z nich užitky (úroky z vkladu), nevznikla by jí škoda (ušlý zisk ze smluvních úroků) po dobu trvání nucené správy a konkursního řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že pominul dopis správce konkurzní podstaty ŽSÚD, ze dne 6. 11. 2001, z nějž vyplývá, že pohledávky věřitelů ŽSÚD budou uspokojeny v zanedbatelném rozsahu, a s poukazem na R 25/71 a R 13/85 dovozuje, že na ušlém zisku po dobu trvání nucené správy i konkursu ŽSÚD jí vznikla škoda. Dále namítá, že na základě přípisu a výzvy k doplnění žaloby o upřesnění požadovaných úroků z prodlení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2002 tyto úroky z prodlení řádně vyčíslila v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. a zaslala soudu dopisem ze dne 20. 11. 2002. Poukazuje na to, že žaloba i odvolání jsou dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. osvobozeny od soudních poplatků, a proto nelze v případě jejího neúspěchu ve sporu požadovat na ní náhradu nákladů řízení, které by měly být hrazeny z rozpočtu Ministerstva financí, neboť se jedná o zastoupení státu na základě zákonem dané povinnosti. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek a usnesení soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k novému řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání, které je částečně přípustné podle ust. § 239 odst. 3 o. s. ř., je důvodné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobci jako členové ŽSÚD na žalované domáhají.

Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

V řízení o nároku na náhradu škody leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že škoda mu vznikla, přičemž škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností nastane v nejbližší době. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně a soud žalobu zamítne tzv. "pro tentokrát", aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Skutečnou škodou ve smyslu tohoto ustanovení se míní újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí) a je objektivně vyjádřitelná penězi. V tomto řízení byl uplatněn nárok na náhradu újmy za nevyplacenou část vkladu (nikoliv nárok na náhradu ušlého zisku ze smluvních úroků 25.936,- Kč), tedy nárok na náhradu skutečné škody, spočívající v neuspokojené pohledávce věřitelky (členky družstva) vůči jejímu dlužníkovi (vůči družstevní záložně). Náhrada za tuto újmu je požadována na státu jakožto subjektu odpovědném za nesprávný úřední postup jeho orgánů.

V případě probíhajícího konkursu na majetek družstva může škoda jeho členům vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003).

Mimozávazkovou odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok člena družstva na vyplacení vkladu nebyl záložnou uspokojen, lze totiž uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobkyně na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla.

Nedůvodně dovolatelka namítá, že soud mohl při rozhodnutí postupovat podle ust.

§ 136 o. s. ř., podle nějž lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Toto ustanovení totiž předpokládá, že vznik škody (základ nároku) je prokázán a obtíže vznikají při určení její výše; jedině tehdy, prokáže-li poškozený v občanském soudním řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení

§ 136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985).

Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla žalobkyni jako člence této záložny škoda, spočívající v neuspokojení jejího nároku na výplatu vkladu, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr o předčasnosti žaloby, jeho rozhodnutí tedy nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně d) co do částky 29.435,60 Kč, tedy není podle ust. § 237 ods. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Dovolací soud jej proto v tomto rozsahu podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Pokud dovolatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí její žaloby o zaplacení příslušenství pohledávky, je dovolání proti tomuto výroku, který má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), přípustné podle ust. § 239 odst. 3 o. s. ř.

Podle ust. § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně d) byla k doplnění a upřesnění žaloby ohledně požadovaných úroků z prodlení soudem prvního stupně vyzvána s tím, aby sdělila výši, v jaké požaduje úroky z prodlení, a dobu, po kterou mají být placeny, a rovněž byla poučena, že nebude-li žaloba ohledně úroků doplněna, soud ji v této části odmítne. Na tento přípis žalobkyně d) reagovala podáním ze dne 20. 11. 2000, v němž úroky z prodlení vyčíslila tak, že za období 16 měsíců od ledna 2000 do dubna 2001 požaduje na úrocích z prodlení celkem částku 65.951,67 Kč (při sazbě 10 %) a za období od května 2001 do prosince 2002 částku 23.543,31 Kč (rovněž při sazbě 10 %).

Vzhledem k tomu, že žalobkyně d) v podání ze dne 20. 11. 2000 nárok ohledně požadovaných úroků z prodlení specifikovala tak, že žaloba byla v tomto rozsahu projednatelná, soud prvního stupně pochybil, pokud její žalobu v tomto rozsahu odmítl, a toto pochybení přehlédl i odvolací soud.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v tomto rozsahu správné, dovolací soud jej zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Zároveň byly zrušeny i závislé výroky rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovanou /§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř./. O náhradě těchto nákladů řízení, jakož i o náhradě nákladů dalšího řízení včetně dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2005

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/25-CDO-1861/2004-1)