# Nejvyšší soud, sp. zn. 24 Cdo 830/2026

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 24 Cdo 830/2026
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.830.2026.3
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 9. 10. 2026
- Klíčová slova: Příslušnost soudu mezinárodní, Rodičovská odpovědnost (o. z.)
- Dotčené předpisy: § 30 z.ř.s.; čl. 10 Nařízení (EU) č. 2019/1111

## Výrok

I. Dovolání J. P. proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2025, č. j. 13 Co 140/2025-196, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Na návrh matky ze dne 17. 4. 2026 bylo u Okresního soudu v Kroměříži zahájeno řízení o úpravu péče o nezletilé a výživné nezletilých po dobu do rozvodu a po rozvodu manželství, a dále řízení o nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště a školního zařízení nezletilých.
2. Kolizní opatrovník nezletilých podáním ze dne 20. 5. 2025 vznesl námitku mezinárodní nepříslušnosti Okresního soudu v Kroměříži s odůvodněním, že "děti (respektive celá rodina) mají obvyklé bydliště v Německu", že "z obsahu návrhu ani z jiných známých okolností neplyne, jaký profit by měly mít děti z vedení řízení v Česku", že "s ohledem na princip blízkosti rozhodujícího soudu nespatřuje důvod, pro který by měla být vyloučena jurisdikce německých soudů", a proto "má za to, že není v nejlepším zájmu dětí vést řízení v České republice".

3. Usnesením ze dne 2. 6. 2025, č. j. 0 Nc 11062/2025-148, se Okresní soud v Kroměříži prohlásil mezinárodně nepříslušným k projednání a rozhodnutí ve věci úpravy péče o nezletilé a výživného pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství, ve věci nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště nezletilých dětí a ve věci nahrazení souhlasu otce se změnou školního zařízení nezletilých dětí (výrok I.); zastavil řízení o úpravě péče a výživného pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství (výrok II.); zastavil řízení o nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště (výrok III.); zastavil řízení o nahrazení souhlasu otce se změnou školního zařízení (výrok IV.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o úpravě péče a výživného pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství (výrok V.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že "předmětem řízení je úprava péče o nezletilé a další záležitosti související s výkonem rodičovské odpovědnosti (souhlas se změnou bydliště a školního zařízení)", a proto se "použije v tomto případě Nařízení Brusel II bis" (pozn. Nejvyššího soudu: správné označení aplikované normy je Brusel II ter, jak ostatně vyplývá z kontextu odůvodnění usnesení soudu prvního stupně viz níže). Obecně je příslušným soud členského státu, ve kterém má dítě v době zahájení řízení svůj obvyklý pobyt, přičemž uvedené pravidlo vychází z ochrany nejlepších zájmů dítěte, především pak z požadavku na blízkost; výjimku z uvedeného pravidla představuje volba soudu na základě dohody stran (tzv. prorogace) při kumulativním splnění všech podmínek uvedených v čl. 10 odst. 1 nařízení Brusel II ter. Dále soud prvního stupně konstatoval, že rodiče nezletilých uzavřeli dne 15. 1. 2025 dohodu, kterou si zvolili k projednání a rozhodnutí věci český soud, a že bylo-li opatrovníkem namítáno, že za stranu prorogační dohody ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel II ter je třeba považovat i dítě (zastoupené opatrovníkem), soud se s touto námitkou neztotožňuje, neboť dohodou ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel II ter je třeba rozumět dohodu rodičů (popřípadě jiných nositelů rodičovské odpovědnosti), nikoliv všech účastníků řízení. Proto soud prvního stupně uzavřel, že "dohoda rodičů ze dne 15. 1. 2025 co do obsahu i formy splňuje náležitosti prorogační dohody". Dále pak soud zohlednil, že oba nezletilí žijí dlouhodobě ve Stuttgartu na území Spolkové republiky Německo, kde dochází do školních zařízení a mají zde veškeré zázemí, že ve Spolkové republice Německo žijí i oba rodiče, že u nezletilých dominantně převažují jejich vazby na Spolkovou republiku Německo, když vztah nezletilých k České republice je spíše formální, založený právě na původu rodičů a jejich české státní příslušnosti, a proto neshledal vztah nezletilých k České republice za silný ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel II ter. Zároveň vzal v potaz, že samotné dokazování (zprávy zaměstnavatelů, zprávy školních zařízení, aj.) bude v převážné části vázáno na Spolkovou republiku Německo a místní orgány a instituce, neboť předmětem řízení je mimo jiné i vyřešení otázky umístění bydliště a školních zařízení nezletilých v Německu a že pokud by bylo řízení vedeno u Okresního soudu v Kroměříži, byl by soud při zajišťování důkazů v mezích vyšetřovací zásady do značné míry odkázán na prostředky mezinárodní justiční spolupráce. Proto soud prvního stupně konstatoval, že je v nejlepším zájmu nezletilých, aby v těchto záležitostech rozhodoval německý soud, neboť bude mít efektivnější nástroje k řádnému prověření poměrů nezletilých a rodičů (včetně znalosti místních poměrů) a rozhodnutí ve věci. Z výše uvedených důvodů nebyly podle soudu prvního stupně splněny podmínky prorogace podle čl. 10 odst. 1 písm. a) a c) Nařízení Brusel II ter, a tedy je nezbytné určit příslušný soud postupem podle čl. 7 odst. 1 cit. nařízení - s odkazem na místo obvyklého pobytu nezletilých, a proto "mezinárodně příslušnými budou německé soudy, a to včetně otázky vyživovací povinnosti [srov. čl. 3 písm. d) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností]".

4. Mezitím podal otec nezletilých návrh na vydání předběžného opatření u Okresního soudu Stuttgart-Bad Cannstatt, kterému tento soud usnesením ze dne 15. 8. 2025, sp. zn. 8 F 980/25, vyhověl a určil, že právo určovat místo pobytu nezletilých dětí se převádí na otce. Německý soud svoji mezinárodní příslušnost dovodil z čl. 7 nařízení Brusel II ter, neboť dohodu rodičů ze dne 15. 1. 2025 neshledal v souladu s nejlepším zájmem dětí. Uvedl, že "pouze pokud bude řízení vedeno u zdejšího soudu, v místě obvyklého pobytu nezletilých, může si Úřad pro péči o mládež ve Stuttgartu bez jazykové bariéry přímo vyměňovat informace se školou a dalšími orgány, přičemž totéž platí pro kolizního opatrovníka".

5. K odvolání matky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 10. 2025, č. j. 13 Co 140/2025-196, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto v řízení o péči o nezletilé děti a v řízení o výživném nezletilých dětí, a ve výrocích II. a V. (výrok I.); zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto v řízení o nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště nezletilých dětí, a ve výrocích III. a VI. a řízení o nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště nezletilých dětí zastavil (výrok II.); zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto v řízení o nahrazení souhlasu otce se změnou školního zařízení nezletilých dětí, a ve výrocích IV. a VII. a řízení o nahrazení souhlasu otce se změnou školního zařízení nezletilých dětí zastavil (výrok III.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud konstatoval, že prorogační dohoda rodičů nezletilých uzavřená dne 15. 1. 2025, která určuje příslušnost českého soudu, sice splňuje formální i obsahové náležitosti stanovené v čl. 10 odst. 2 věta první nařízení Brusel II ter, ale aby tato prorogační dohoda rodičů vstoupila v účinnost, musí ujednanou příslušnost ve věcech rodičovské odpovědnosti přijmout i další osoby, které by se mohly stát stranami řízení podle vnitrostátního práva státu soudu, u něhož se má řízení konat. Nezletilí jsou podle českého práva účastníky řízení a v řízení jsou zastupovány opatrovníkem určeným soudem, přičemž jejich kolizní opatrovník podáním ze dne 20. 5. 2025 nedal souhlas s volbou příslušnosti českého soudu ujednanou jejich rodiči v prorogační dohodě ze dne 15. 1. 2025, což podle odvolacího soudu znamená, že nedošlo k přijetí příslušnosti českého soudu všemi stranami řízení. Dohoda rodičů ze dne 15. 1. 2025 o volbě soudu tedy není účinná (nelze k ní přihlížet), a proto je třeba otázku mezinárodní příslušnosti soudu posoudit podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter. Z obsahu návrhu matky na zahájení řízení se podává a také mezi rodiči i opatrovníkem nezletilých není žádného sporu o tom, že v době zahájení řízení měli nezletilí obvyklý pobyt ve Spolkové republice Německo, který je navíc upevněn jejich trvalou a dlouhodobou integrací v tomto státě, a že kromě českého občanství mají i německé občanství. Odvolací soud dále konstatoval, že vztah nezletilých s Českou republikou je pouze formální, založený na původu rodičů a jejich státní příslušnosti, a proto vycházeje z místa obvyklého pobytu nezletilých ve Spolkové republice Německo, jsou příslušné k rozhodování o jejich péči soudy tohoto státu, což odpovídá i principu, že je v zájmu nezletilých, aby o nich rozhodoval soud, který je jim nejblíže. Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně, že vedení řízení u Okresního soudu v Kroměříži by bylo při obstarávání důkazů (zjišťování poměrů nezletilých v Německu) do značné míry odkázáno na prostředky mezinárodní justiční spolupráce, což by mohlo neúměrně prodlužovat délku řízení, a že by soud zároveň překonával jazykovou bariéru, a i z tohoto důvodu je v nejlepším zájmu nezletilých, aby o jejich záležitostech rozhodoval německý soud, jelikož bude mít efektivnější nástroje k řádnému zjištění poměrů nezletilých a jejich rodičů. Odvolací soud dále konstatoval, že k projednání a rozhodnutí o výživném pro nezletilé je mezinárodně příslušný stejný soud, a to podle čl. 3 písm. d) nařízení o výživném, který odkazuje na příslušnost soudu pro řízení o rodičovské odpovědnosti (o péči o nezletilé). Závěrem pak odvolací soud uvedl, že "tak, jak matka formulovala svůj návrh na nahrazení souhlasu otce se změnou místa trvalého bydliště a školního zařízení nezletilých, se jedná o návrh vázaný na splnění podmínky spočívající v tom, že otec v rámci řízení nevyjádřil svůj souhlas s těmito změnami, nikoli návrh eventuální", a proto "se podle § 1 odst. 3, 4 z. ř. s. a § 41a odst. 2 o. s. ř. k takovémuto podmíněnému návrhu nepřihlíží". Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že řízení o nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště nezletilých a se změnou školního zařízení nezletilých tak vůbec nebylo zákonem stanoveným způsobem (podáním návrhu) zahájeno a soud prvního stupně neměl o takovémto návrhu jakkoliv rozhodovat - jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti výrokům I. až III. usnesení odvolacího soudu podala matka prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož přípustnost shledala v níže v textu uvedených dosud Nejvyšším soudem neřešených otázkách. Dovolatelka především namítala, že odmítnutí přijetí mezinárodní příslušnosti českých soudů kolizním opatrovníkem nezletilých v dané věci není možné považovat za "účinné a rozhodné", neboť tento procesní úkon nebyl dostatečně individualizovaně odůvodněn ve vztahu k nejlepšímu zájmu nezletilých. Akceptoval-li odvolací soud tento procesní úkon kolizního opatrovníka jako absolutní překážku prorogace, aniž by se podle dovolatelky jakkoli zabýval jeho obsahem (tj. odůvodněním) a tím, zda skutečně plní ochrannou funkci, popřel tak účinnost institutu podle čl. 10 nařízení Brusel II ter, jenž je konstruován jako výjimka umožňující volbu soudu při silném vztahu dítěte k jinému členskému státu a při zajištění nejlepšího zájmu dítěte. Jestliže má mít nesouhlas opatrovníka vliv na účinnost dohody rodičů, musí soud důkladně přezkoumat, zda jde o nesouhlas relevantní, tj. založený na individualizovaném posouzení a na konkrétních důvodech nejlepšího zájmu dítěte. V opačném případě se otevírá zcela neakceptovatelný prostor pro libovůli při výkonu veřejné moci.
7. Dále dovolatelka namítala, že odvolací soud fakticky zredukoval posouzení podmínky nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 10 nařízení Brusel II ter na kritérium obvyklého pobytu podle čl. 7 cit. nařízení a na obecnou úvahu o procesní "blízkosti" soudu, aniž by zvážil všechny relevantní vazby nezletilých ke zvolenému státu (zejména státní příslušnost, rodinné, jazykové a kulturní vazby, pravidelné pobyty, jakožto další konkrétní okolnosti případu), tedy aniž by provedl samostatný a individuální test vyžadovaný čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel II ter. Rovněž závěr odvolacího soudu, že státní občanství nezletilých není rozhodné a že vztah k České republice je pouze formální, je podle dovolatelky "právně vadný" již proto, že v režimu čl. 10 nařízení Brusel II ter je státní příslušnost dítěte výslovně uvedeným typovým kritériem pro posouzení podstatného vztahu dítěte ke zvolenému státu. Nadto odvolací soud nepředložil přesvědčivé vysvětlení, které by spojovalo premisu, že děti dlouhodobě žijí v Německu, se závěrem, že jejich vazby k České republice jsou pouze formální. Dovolatelka také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že český soud by byl při zjišťování poměrů v Německu odkázán na mezinárodní justiční spolupráci, což by mohlo řízení prodlužovat, a to by bylo proti zájmu nezletilých, neboť procesní náročnost nemůže být právním kritériem, které by mohlo bez dalšího vytěsnit aplikaci čl. 10 nařízení Brusel II ter. Zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti může obstát jen tehdy, je-li závěr o nepříslušnosti výsledkem správně provedeného právního testu. Jestliže však odvolací soud čl. 10 nařízení Brusel II ter fakticky neaplikoval a nahradil jej úvahou o obvyklém pobytu a procesní pohodlností, pak je podle dovolatelky vadný nejen závěr o nepříslušnosti, ale i navazující závěr o neodstranitelnosti nedostatku podmínky řízení.

8. Nadto dovolatelka namítala, že závěr odvolacího soudu, že návrh dovolatelky na nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště a školního zařízení nezletilých byl návrhem vázaným na splnění podmínky, a proto se k němu nepřihlíží ve smyslu § 41a odst. 2 o. s. ř., je v poměrech opatrovnického (tj. nesporného) řízení právně vadný a nepřípustně formalistický a rovněž "rozporný s ustálenými závěry dovolacího soudu". Odvolací soud podle dovolatelky zaměnil eventuální uplatnění návrhu za podmíněnost procesního úkonu a z této záměny vyvodil důsledky, které jsou zjevně nepřiměřené povaze věci. Dovolatelka proto dovodila, že bylo povinností odvolacího soudu postupovat podle § 41 odst. 2 o. s. ř. a posoudit úkon podle jeho obsahu, nikoli podle toho, že byl formulován alternativně.

9. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby "Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2025, č. j. 13 Co 140/2025-196 ve výroku I. (péče a výživné) a v souvisejících výrocích, a dále ve výrocích II. a III. (zastavení řízení o nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště a školního zařízení), a vrátil věc Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu řízení". Současně navrhla, aby "dovolací soud odložil právní moc (případně i vykonatelnost) napadeného usnesení v napadeném rozsahu až do rozhodnutí o dovolání".

10. Nejvyšší soud návrhu dovolatelky vyhověl a usnesením ze dne 22. 4. 2026, č. j. 24 Cdo 830/2026-226, právní moc usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. odložil.

11. Otec ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání matky je nedůvodné, dovolatelka pouze polemizuje s platnou právní úpravou, když čl. 10 odst. 1 Brusel II ter stanoví 3 podmínky, které musí být splněny současně, aby mohla být založena jurisdikce opatrovnického soudu státu, na jehož území se nenachází obvyklé bydliště nezletilého dítěte. Jedná se o: 1) silný vztah dítěte k členskému státu (tato podmínka podle otce splněna není, když nezletilé děti mají dvojí státní občanství, narodily se ve Spolkové republice Německo, kde rodina žila ještě před jejich narozením a kde kontinuálně žijí doposud, oba nezletilí nastoupili k povinné školní docházce v Německu a oba rodiče nezletilých zde žijí a pracují); 2) strany se svobodně dohodly na příslušnosti jiného soudu (podle otce není splněna ani tato podmínka, neboť prorogační dohoda byla otcem uzavřena nikoli svobodně, ale v omylu) a 3) výkon příslušnosti je v nejlepším zájmu dítěte (ani tato podmínka není podle otce splněna, jestliže "příslušnost soudu v nejlepším zájmu dítěte vychází ze zásady, aby v řízení rozhodoval soud, který je mu nejblíže, který o něm má k dispozici co nejrychleji, co nejúplněji a bezprostředně informace, tj. soud, který má nejlepší možnosti pro zajištění všech podkladů nezbytných pro rozhodnutí ve věci samé"). Otec nezletilých tak dovodil, že dokument ze dne 15. 1. 2025 není prorogační dohodou stran podle čl. 10 odst. 1 Brusel II ter, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání matky odmítl a zavázal ji k náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právní zástupkyně otce.

12. Kolizní opatrovník nezletilých se k dovolání matky vyjádřil tak, že "vzhledem k tomu, že v posuzované věci se jedná o řízení ve věci péče soudu o nezletilé, které je upraveno v hlavě páté části druhé z. ř. s., a současně se nejedná o žádnou z výjimek taxativně vymezených v § 30 z. ř. s., máme za to, že dovolání není přípustné", a proto navrhl dovolání matky odmítnout.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

15. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), projednávají a rozhodují soudy podle tohoto zákona právní věci stanovené v tomto zákoně. Nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád (§ 1 odst. 3 z. ř. s.).

16. Podle ustanovení § 30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.

17. Směřuje-li dovolání proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o návrhu matky na nahrazení souhlasu otce se změnou bydliště a školního zařízení nezletilých, tj. ve věcech pro nezletilé významných, na nichž se rodiče nemohou dohodnout podle § 466 písm. j) z. ř. s., napadá tak rozhodnutí ve věci upravené v hlavě V části druhé z. ř. s., přičemž se v tomto rozsahu nejedná o žádnou z taxativně vymezených výjimek uvedených v ustanovení § 30 z. ř. s. V této části proto dovolací soud dovolání matky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro jeho nepřípustnost.

18. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním směřujícím proti výroku I. napadeného usnesení. V tomto rozsahu je dovolání přípustné, neboť rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínek řízení v návaznosti na prohlášení se soudu za nepříslušný podle nařízení Rady (EU) č. 2019/1111 ze dne 25. 6. 2019, o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen "nařízení Brusel II ter"), není rozhodnutím podle hlavy V části druhé z. ř. s., u kterého by dovolání bylo vyloučeno podle výše citovaného ustanovení, ale rozhodnutím podle čl. 18 nařízení Brusel II ter a podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2554/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2694/2019).

19. Vzhledem k tomu, že při interpretaci a aplikaci ustanovení čl. 10 nařízení Brusel II ter vyvstaly právní otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny (zejména otázka kvalitativních požadavků pro vyjádření nesouhlasu kolizního opatrovníka s volbou soudu podle cit. ustanovení především s ohledem na nejlepší zájem dítěte), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání matky proti výroku I. usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

IV. Důvodnost dovolání

20. Po přezkoumání dovoláním napadeného výroku I. usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání matky není opodstatněné.
21. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

22. Článek 10 nařízení Brusel II ter upravující volbu soudu ve věcech rodičovské odpovědnosti stanovuje následující:

1/ Soudy členského státu jsou příslušné ve věcech rodičovské odpovědnosti, jsou-li splněny tyto podmínky:

a) dítě má silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že:

i) nejméně jeden z nositelů rodičovské odpovědnosti má v tomto členském státě obvyklý pobyt;

ii) se jedná o předchozí obvyklý pobyt dítěte; nebo

iii) dítě je státním příslušníkem tohoto členského státu;

b) strany, jakož i kterýkoli jiný nositel rodičovské odpovědnosti:

i) se dohodly svobodně na příslušnosti, nejpozději v okamžiku zahájení řízení u soudu; nebo

ii) výslovně přijaly uvedenou příslušnost v průběhu daného řízení a soud zajistil, že všechny strany jsou informovány o svém právu příslušnost nepřijmout; a

c) výkon příslušnosti je v nejlepším zájmu dítěte.

2/ Dohoda o volbě soudu podle odst. 1 písm. b) musí mít písemnou formu, musí být datována a podepsána stranami nebo zaprotokolována soudem v souladu s vnitrostátními právními předpisy a postupy. Požadavek písemné formy je dodržen při jakémkoli sdělení elektronickou cestou, jež umožňuje trvalý záznam dohody.

Osoby, které se staly stranami řízení poté, co bylo zahájeno řízení u soudu, mohou vyjádřit svůj souhlas poté, co bylo zahájeno řízení u soudu. Pokud nevznesou námitky, považuje se jejich souhlas za daný.

3/ Pokud se strany nedohodnou jinak, příslušnost stanovená podle odstavce 1 končí, jakmile:

a) proti rozhodnutí vydanému v uvedeném řízení již není možné podat řádný opravný prostředek; nebo

b) řízení skončí z jiného důvodu.

4/ Příslušnost stanovená podle odst. 1 písm. b) bodu ii) je výlučná.

23. Podle bodu 19 úvodních ustanovení nařízení Brusel II ter jsou pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením utvářena s ohledem na nejlepší zájmy dítěte a měla by se uplatňovat v souladu s ním.

24. Podle bodu 20 úvodních ustanovení cit. nařízení by pro zajištění nejlepšího zájmu dítěte měla být příslušnost určována v prvé řadě s ohledem na blízkost. Příslušným by tedy měl být soud členského státu, ve kterém má dítě obvyklý pobyt, s výjimkou určitých případů uvedených v tomto nařízení, například došlo-li ke změně pobytu dítěte, nebo na základě dohody nositelů rodičovské odpovědnosti.

25. Podle bodu 23 úvodních ustanovení nařízení Brusel II ter by mohla být za určitých podmínek stanovených tímto nařízením příslušnost ve věcech rodičovské odpovědnosti rovněž založena v členském státě, v němž se koná řízení ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství rodičů dítěte za neplatné, nebo v jiném členském státě, k němuž má dítě podstatný vztah a na němž se strany buď dohodly předem, nejpozději v okamžiku zahájení řízení u soudu, nebo který uznaly výslovně v průběhu daného řízení, stanoví-li tak právo dotyčného členského státu, a to i když dítě nemá v tomto členském státě obvyklý pobyt, pokud je výkon takové příslušnosti v nejlepším zájmu dítěte. Podle judikatury Soudního dvora by měla být jakákoli jiná osoba než rodiče, která má podle vnitrostátního práva způsobilost být stranou řízení zahájeného rodiči, považována za stranu řízení pro účely tohoto nařízení, a proto by námitka této strany řízení proti volbě soudní příslušnosti rodiči dítěte po dni, kdy bylo u soudu zahájeno řízení, měla bránit zjištění, že volbu příslušnosti soudu přijaly všechny strany řízení k tomuto dni. Soud by měl před uplatněním své příslušnosti na základě dohody o volbě soudu nebo jejího přijetí přezkoumat, zda je tato dohoda nebo toto přijetí výsledkem vědomé a svobodné volby dotčených stran a nikoliv využití nesnází nebo slabého postavení jedné strany druhou stranou. Přijetí příslušnosti v průběhu řízení by mělo být zaznamenáno soudem v souladu s vnitrostátními právními předpisy a postupy.

26. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda odvolací soud postupoval správně, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým se tento soud prohlásil mezinárodně nepříslušným k projednání a rozhodnutí ve věci úpravy péče o nezletilé a výživného nezletilých dětí. K posouzení správnosti tohoto procesního postupu se musel Nejvyšší soud zabývat výkladem čl. 10 Nařízení Brusel II ter, podle kterého odvolací soud postupoval.

27. Odvolací soud při vyřešení otázky mezinárodní příslušnosti soudu správně vycházel z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), neboť jak z požadavků jednotného použití práva EU, tak i ze zásady rovnosti plyne, že znění ustanovení práva EU, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím k souvislostem tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (viz zejména rozsudky ze dne 18. 1. 1984, Ekro, 327/82, Recueil, s. 107, bod 11, jakož i ze dne 6. 3. 2008, Nordania Finans a BG Factoring, C-98/07, Sb. rozh. s. I-1281, bod 17). V této souvislosti je rovněž třeba uvést, že přestože níže uvedená judikatura Soudního dvora nebyla vystavěna na shodném skutkovém stavu jako v projednávané věci, představuje pro nyní projednávanou věc acte éclaire, neboť poskytuje řešení týkající se otázky posuzování nejlepšího zájmu dítěte.

28. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (v tomto smyslu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 10. 2014 ve věci C-436/13, EU:C:2014:2246, bod 37 a citovaná judikatura; rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 9. 2019 ve věci C-251/12, EU:C:2013:566, bod 26 a citovaná judikatura; nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 2023 ve věci C-87/22, EU:C:2023:571, bod 39 a násl.).

29. V rozsudku ze dne 1. 10. 2014 ve věci C-436/13, EU:C:2014:2246 (bod 37 a násl.) Soudní dvůr při výkladu čl. 12 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení Brusel II bis"), dovodil, že jde-li o kontext, jehož součástí je čl. 8 odst. 1 a čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis, bod 12 odůvodnění tohoto nařízení upřesňuje, že příslušnými by měly být především soudy členského státu, ve kterém má dítě obvyklé bydliště. Jde-li o cíle sledované nařízením Brusel II bis, je třeba uvést, že bod 12 odůvodnění tohoto nařízení stanoví, že pravidla určení příslušnosti stanovená tímto nařízením ve věci rodičovské zodpovědnosti jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost, a že jedna z podmínek uvedených v čl. 12 odst. 3 písm. b) tohoto nařízení ukládá, aby jakákoliv příslušnost sjednaná v souladu s tímto ustanovením byla v uvedeném zájmu. Z toho vyplývá, že příslušnost ve věci rodičovské zodpovědnosti musí být především určována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte. Je tedy třeba mít za to, že jestliže bylo u soudu zahájeno řízení v souladu s čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis, je nejlepší zájem dítěte možné zachovat jen tak, že bude v každém zvláštním případě přezkoumána otázka, zda zamýšlené ujednání o příslušnosti je v souladu s tímto zájmem. Dále pak Soudní dvůr v tomto rozsudku konstatoval, že se pro účely ujednání o příslušnosti čl. 12 odst. 3 písm. b) nařízení Brusel II bis především vyžaduje, aby všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudů jiného členského státu než státu obvyklého bydliště výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly.

30. Rovněž z judikatury plyne, že unijní zákonodárce má za to, že soudy, které jsou místně blízké obvyklému bydlišti dítěte, jsou obecně schopny nejlépe posoudit opatření, která mají být přijata v jeho zájmu (v tomto smyslu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 12. 2009 ve věci C-403/09 PPU, EU:C:2009:810, bod 36; rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 7. 2010 ve věci C-256/09, EU:C:2010:437, bod 91; rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 2. 2017 ve věci C-499/15, EU:C:2017:118, body 51 a 52, jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 6. 2018 ve věci C-512/17, EU:C:2018:513, bod 59).

31. V rozsudku ze dne 11. 5. 2015 ve věci C-215/15, EU:C:2015:710 (body 40 a 41) pak Soudní dvůr dovodil, že případ příslušnosti upravený v jeho čl. 12 odst. 3 je výjimkou z kritéria blízkosti, podle kterého přísluší rozhodovat o návrzích ve věcech rodičovské zodpovědnosti k tomuto dítěti především soudům členského státu obvyklého bydliště dítěte a které je vyjádřeno v čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení. Smyslem této výjimky je přiznat účastníkům řízení ve věcech rodičovské zodpovědnosti určitou autonomii. Podmínka, podle níž musí být příslušnost soudů, u nichž byl podán návrh, přijata všemi stranami řízení jednoznačně, tedy musí být vykládána striktně.

32. I když jde o závěry přijaté ve vztahu k čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis, lze z nich přiměřeně vycházet i při určení mezinárodní příslušnosti soudů ve smyslu čl. 10 nařízení Brusel II ter.

33. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39, ročník 2014).

34. Soud nadto musí své rozhodnutí založit na pečlivém a komplexním posouzení všech relevantních skutečností a při vyvažování jednotlivých oprávněných zájmů mít na zřeteli, že zájem nezletilého má vysokou prioritu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II.ÚS 2919/14, na který odkazuje i dovolatelka).

35. Pravidla pro určení mezinárodní příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená nařízením Brusel II ter jsou formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, zejména na blízkost, což znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě obvyklý pobyt (srov. čl. 7 odst. 1 nařízení), popřípadě soud určený dohodou (prorogací) mezi všemi účastníky řízení (srov. čl. 10 nařízení). Současně při aplikaci čl. 10 nařízení Brusel II ter musí být kumulativně splněna podmínka silného vztahu dítěte k členskému státu a podmínka souladu této prorogace se zájmem dítěte. Nejlepší zájem dítěte lze zajistit jen tak, že bude v každém jednotlivém případě přezkoumána otázka, zda je zamýšlená prorogace příslušnosti v souladu s tímto nejlepším zájmem (srov. Také rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 11. 2014 ve věci C-656/13, EU:C:2014:2364, bod 58).

36. Promítnutím výše uvedeného do poměrů posuzované věci pak nelze odvolacímu soudu vytknout, že za situace, kdy rodiče nezletilých uzavřeli prorogační dohodu před zahájením řízení, avšak opatrovník nezletilých ve svém podání ze dne 20. 5. 2025 nedal souhlas s volbou příslušnosti českého soudu, uzavřel, že nedošlo k přijetí příslušnosti českého soudu všemi stranami, tedy nedošlo ke splnění jedné z podmínek uvedených v čl. 10 Nařízení Brusel II ter.

37. Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že tento procesní úkon kolizního opatrovníka nezletilých (tj. odmítnutí přijetí prorogační dohody rodičů) nebyl dostatečně individualizovaně odůvodněn ve vztahu k nejlepšímu zájmu nezletilých, pak přehlíží, že z obsahu podání kolizního opatrovníka ze dne 20. 5. 2025 plyne, že vzal v úvahu případný přínos vedení řízení v České republice, aktuální poměry nezletilých, zohlednil princip blízkosti a procesní postavení německých soudů pro dokazování a pro posouzení kompetencí otce (s ohledem na informace uváděné matkou v návrhu na zahájení řízení) a uzavřel, že není v nejlepším zájmu dětí vést řízení v České republice.

38. Nelze ani souhlasit s tvrzením dovolatelky, že soudy při posuzování nejlepšího zájmu dítěte zohlednily pouze (především) procesní blízkost německého soudu, a nikoli státní příslušnost dětí, jejich rodinné, jazykové a kulturní vazby na Českou republiku, tedy hodnotily nejlepší zájem dítěte pouze z hlediska usnadnění dokazování v řízení. Z odůvodnění odvolacího soudu se však podává, že vzal v úvahu rovněž státní občanství nezletilých, jejich místo narození, obvyklý pobyt a dlouhodobou integraci ve Stuttgartu, kdy zde děti chodí do školy, mají zde zajištěnou lékařskou péči a veškeré další zázemí, a z těchto důvodů označil vztah nezletilých s Českou republikou za "pouze formální, založený na původu rodičů a jejich státní příslušnosti". Tedy nelze ani uzavřít, že by odvolací soud nepředložil přesvědčivé vysvětlení ohledně jeho závěru, že vazby dětí k České republice jsou pouze formální, jak namítá ve svém dovolání dovolatelka.

39. Jak uvádí sama dovolatelka, nejlepší zájem dítěte je materiální standard zaměřený na dítě (jeho vazby, potřeby, identitu, stabilitu, ochranu práv), přičemž se nemusí shodovat se zájmem rodičů. Zájem dítěte může být pochopitelně dán i tím, aby o věci bylo rozhodnuto v přiměřené době. Řízení o úpravu péče o nezletilé vyžaduje úzký kontakt soudu s nezletilými dětmi, jejich rodiči a orgány působícími v oblasti sociálně-právní ochrany dětí. Je tomu tak proto, aby mohl soud v krátké době získat co nejvíce informací o životě dětí a jejich rodičů. Jen tak může být o poměrech dětí co nejrychleji, co nejspravedlivěji a tím v jejich zájmu rozhodnuto. Bez významu proto není ani úvaha odvolacího soudu i soudu prvního stupně o otázkách procesního charakteru, tedy jakým způsobem by český soud zjišťoval názor nezletilých dětí, jakým způsobem by bylo provedeno prošetření jejich poměrů, i jak by jejich opatrovník spolupracoval s příslušnými orgány ve Spolkové republice Německo. V souladu s těmito premisami pak odvolací soud uzavřel, že "je proto v nejlepším zájmu nezletilých, aby o jejich záležitostech rozhodoval německý soud, jelikož bude mít efektivnější nástroje k řádnému zjištění poměrů nezletilých a jejich rodičů".

40. Tento závěr podporuje i rozhodovací praxe Soudního dvora týkající se výkladu čl. 15 nařízení Brusel II bis, která dovozuje, že soud může vedle jiných skutečností zohlednit procesní pravidla druhého členského státu, jako jsou například pravidla vztahující se na shromažďování důkazů nezbytných k projednání věci. Příslušný soud by naproti tomu neměl v rámci takového posouzení zohledňovat hmotné právo tohoto druhého členského státu, které by mělo být použito v případě, že mu bude věc postoupena. Takové zohlednění by totiž bylo v rozporu se zásadami vzájemné důvěry mezi členskými státy a vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, na nichž je nařízení založeno (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 10. 2016 ve věci C-428/15, EU:C:2016:819, body 57 a 61, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 7. 2023 ve věci C-87/22, EU:C:2023:571, bod 63).

41. Z výše uvedeného plyne, že uzavřel-li odvolací soud, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky prorogace podle čl. 10 Nařízení Brusel II ter, a proto je nezbytné určit příslušný soud podle čl. 7 odst. 1 citovaného nařízení, na základě něhož je hraničním ukazatelem pro určení mezinárodní příslušnosti místo obvyklého pobytu dítěte, je jeho postup správný. K projednání a rozhodnutí o péči o nezletilé je proto mezinárodně příslušný soud ve Spolkové republice Německo, a to včetně otázky vyživovací povinnosti [viz čl. 3 písm. d) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. 12. 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, které odkazuje na příslušnost soudu pro řízení o rodičovské zodpovědnosti (o péči o nezletilé děti)].

42. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázky, pro níž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

43. S ohledem na ustanovení § 23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením § 234b o. s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/24-CDO-830/2026-3)