# Nejvyšší soud, sp. zn. 23 Cdo 4/2026

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 23 Cdo 4/2026
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.4.2026.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 25. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 20. 9. 2026
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 204 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.

## Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 2 395 800 Kč s příslušenstvím jako (části) ceny díla podle smlouvy o dílo ze dne 23. 6. 2022, ve znění dodatku č. 1 ze dne 19. 12. 2022, jíž se žalobkyně zavázala pro žalovanou vypracovat projektovou dokumentaci a zajistit inženýrskou činnost a autorský dozor pro projekt "NOVÁ ZÁKLADNÍ ŠKOLA PRO UHŘÍNĚVES". Cena díla byla sjednána na částku 3 993 000 Kč vč. DPH, přičemž 60 % z této částky mělo být uhrazeno po předání hrubopisu ke kontrole žalované a zbývajících 40 % po dodání žalovanou schváleného hrubopisu. Dne 2. 2. 2023 žalobkyně žalované předala hrubopis a vystavila jí fakturu na částku 2 395 800 Kč (tj. 60 % z celkové ceny díla) se splatností k 5. 3. 2023, kterou však žalovaná neuhradila. Dopisem ze dne 16. 3. 2023 žalovaná žalobkyni vytkla vady díla, na což žalobkyně reagovala dne 20. 3. 2023 s tím, že trvala na uhrazení faktury. Dne 24. 3. 2023 žalovaná smlouvu o dílo vypověděla bez udání důvodu.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně (svým v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 18 C 55/2023-89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 395 800 Kč s příslušenstvím (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 6. 11. 2024, č. j. 62 Co 331/2024-130, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 18 C 55/2023-181, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 395 800 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

5. Odvolací soud nato k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), změnil jej ve výroku II co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku).

6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018) a Ústavního soudu (představované nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, a ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05), jakož i v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené.

7. Odvolací soud podle žalované nesprávně uzavřel, že vznik nároku na zaplacení první části ceny díla (ve výši 60 % z celkové ceny díla) nebyl podle smlouvy o dílo vázán na to, že hrubopis bude žalobkyní dodán bez vad, resp. že vady budou řádně a včas odstraněny. Pouhým předáním hrubopisu ke kontrole žalobkyni podle žalované nevznikl nárok na zaplacení 60 % z ceny díla, neboť na hrubopis byly rovněž kladeny určité kvalitativní požadavky. Odvolací soud se dle žalované nezabýval tím, zda hrubopis splňoval požadavky stanovené ve smlouvě o dílo, a nezohlednil relevantní ustanovení smlouvy o dílo, na něž žalovaná v dovolání poukazovala (viz strana 7 dovolání), jakož ani to, že hrubopis byl předán na podkladě předávacího protokolu, který nemá smluvně ujednané náležitosti. Odvolací soud tak podle žalované pochybil při výkladu právního jednání, přičemž jím provedený výklad smlouvy o dílo je formalistický a odporuje výkladu činěnému optikou rozumné osoby ve smyslu § 556 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), neboť podle žalované "rozumná osoba by si nesjednala splatnost za něco úplně jiného, než si objednala, resp. za něco, co neodpovídá jejím požadavkům".

8. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně zpochybnila dovolací argumentaci žalované, která podle žalobkyně směřuje převážně proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Shora uvedené dovolací námitky žalované přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť ačkoliv žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud při výkladu právního jednání (smlouvy o dílo) postupoval v rozporu se zákonnými interpretačními pravidly obsaženými v § 555 a násl. o. z., ve své dovolací argumentaci ve skutečnosti brojí toliko proti závěrům odvolacího soudu o obsahu práv a povinností dle stranami uzavřené smlouvy o dílo, tedy závěrům, jež jsou samotným výsledkem výkladu předmětného právního jednání odvolacím soudem (viz dovolací argumentaci na stranách 7 až 9 dovolání).

15. Nejvyšší soud ovšem ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež jsou výsledkem interpretace právního jednání, vychází z ustáleného závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. tím, cže by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci a ani dovolatelka takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká.

16. Odvolací soud shledal, že nárok na zaplacení 60 % z celkové ceny díla podle smlouvy o dílo vznikl hned po předání hrubopisu ke kontrole žalované, přičemž až vznik nároku na druhou část ceny díla ve výši 40 % je podmíněn schválením čistopisu žalovanou (viz body 26, 27 a 29 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud při výkladu dotčeného ustanovení smlouvy přihlížel nejen k celkovému obsahu smlouvy (zejména ke skutečnosti, že zbývajících 40 % ceny díla je dle smlouvy splatných až po kontrole a schválení žalovanou), nýbrž i k dalším relevantním skutečnostem (např. že návrh smlouvy vypracovala žalovaná; srov. bod 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Namítá-li tak žalovaná, že podle smlouvy o dílo je vznik nároku na zaplacení 60 % z ceny díla podmíněn jak předáním hrubopisu ke kontrole žalované, tak i tím, že v hrubopisu nebudou po provedené kontrole zjištěny vady, pak svojí argumentací toliko polemizuje s výsledkem interpretace předmětného právního jednání odvolacím soudem, který však není řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Uvedené námitky žalované proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou.

17. Jestliže pak žalovaná namítala, že žalobkyni nemohl nárok na zaplacení první části ceny díla vzniknout rovněž proto, že hrubopis byl předán na podkladě předávacího protokolu, který neměl smluvně ujednané náležitosti, nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky napadený rozsudek nezávisí. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že vznik práva na první část ceny díla byl podmíněn podpisem předávacího protokolu, který by představoval hmotněprávní podmínku vzniku takového práva, nýbrž na tom, že žalobkyni právo na zaplacení 60 % z ceny díla vzniklo (v souladu se smlouvou o dílo) tím, že dílo (hrubopis) předala žalované ke kontrole (viz body 26, 27 a 29 odůvodnění napadeného rozsudku). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2043/2025, či ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 23 Cdo 778/2026).

18. Odkazovala-li žalovaná na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3512/2018, jde o odkaz nepřípadný, neboť v uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou způsobilosti díla, které bylo uvedeno do zkušebního provozu, sloužit svému účelu, i když bylo zhotoveno v rozporu se smlouvou a trpí vadami. Takovou otázku však odvolací soud (ani soud prvního stupně) ve svém rozhodnutí neřešil a napadený rozsudek na jejím řešení nezaložil, nýbrž svůj závěr o tom, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení první části ceny díla, učinil vycházeje z toho, že podle smlouvy o dílo je vznik práva na danou část ceny díla podmíněn toliko předáním hrubopisu žalované ke kontrole, což žalobkyně učinila, a proto jí vznikl nárok na zaplacení 60 % z ceny díla. Na posouzení otázky řešené ve shora odkazovaném rozsudku tak napadený rozsudek nezávisí, a ani námitka žalované tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (viz bod 16 odůvodnění shora).

19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti výroku I napadeného rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

20. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil přihlížeje k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (tj. výrokům II a III napadeného rozsudku) dovolání nesměřuje, neboť ačkoliv žalovaná uvedla, že dovolání podává "do všech výroků", potažmo "do výroku I a II napadeného rozhodnutí" (viz strana 2 dovolání), ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. V uvedeném rozsahu by ostatně nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/23-CDO-4/2026-1)