# Nejvyšší soud, sp. zn. 23 Cdo 2363/2014

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 23 Cdo 2363/2014
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2363.2014.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 8. 2014
- Datum zveřejnění: 4. 9. 2014
- Dotčené předpisy: § 391 odst. 2 obch. zák.

## Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

## Odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu - dále jen "o. s. ř.")

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2013, č. j. 11 Co 58/2013 - 276, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., která v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), jako dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka považuje za neřešenou otázku, zda prodlení žalobce, jako objednatele, s úhradou ceny za dílo, které v průběhu tohoto žalobcova prodlení bylo žalovaným, jako zhotovitelem, protokolárně předáno, způsobilo posun počátku běhu promlčecí doby u práva žalobce odstoupit od smlouvy o dílo pro (údajné) porušení povinnosti žalovaného provést dílo v dohodnutém rozsahu.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou položená otázka není otázkou hmotného práva, na níž by odvolací soud své rozhodnutí založil. Nutno konstatovat, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení založen.

Odvolací soud však nezaložil své rozhodnutí o věci samé na závěru o posunu počátku běhu promlčecí doby u práva žalobkyně odstoupit od smlouvy o dílo. Odvolací soud své právní posouzení o tom, že uplatněný nárok není promlčen, založil na skutkovém zjištění, které nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, a to, že žalobkyně doplatila cenu díla až dne 23. 11. 2000 a teprve poté vznikla žalované povinnost dílo dokončit ve smyslu bodu X. smlouvy o dílo ze dne 23. 11. 1993. Jestliže žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila dopisem ze dne 29. 6. 2001 a žaloba byla v této věci podána dne 15. 10. 2003, není nárok zjevně promlčen. Odvolací soud neřešil žádnou otázku o posunu počátku běhu promlčecí doby u práva žalobkyně odstoupit od smlouvy. Na žádném takovém právním závěru není rozhodnutí odvolacího soudu o uplatněném nároku založeno. Odvolací soud vyšel při právním posouzení věci s ohledem na § 391 odst. 2 a § 397 obchodního zákoníku ze závěru, že nárok na odstoupení od smlouvy žalobkyní nebyl promlčen.

S ohledem na výše uvedený právní závěr je pak irelevantní námitka dovolatelky do výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, týkajících se náhrady nákladů znalečného, jakožto závislého výroku na rozhodnutí o věci samé, kterou žalovaná spojuje s námitkou nesprávného právního posouzení ve věci samé.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2014

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/23-CDO-2363/2014-1)