# Nejvyšší soud, sp. zn. 23 Cdo 1421/2026

- Soud: Nejvyšší soud
- Spisová značka: 23 Cdo 1421/2026
- ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1421.2026.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 5. 10. 2026
- Klíčová slova: Přípustnost dovolání, Smluvní pokuta
- Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.; § 241a odst. 2 o. s. ř.; § 2051 o. z.

## Výrok

I. Řízení o "dovolání" žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 8. 2025, č. j. 11 C 25/2024-232, se zastavuje.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 801 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.

## Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout neoprávněným čerpáním bankovní záruky ve dnech 22. 12. 2023 a 13. 6. 2024. Bankovní záruka byla vystavena k zajištění smluvní pokuty sjednané ve dvou smlouvách o veřejných službách v přepravě cestujících veřejnou linkovou dopravou k zajištění dopravní obslužnosti Plzeňského kraje pro oblast SEVER a JIH, které spolu účastníci uzavřeli dne 13. 3. 2019. Žalovaný bankovní záruku čerpal za účelem úhrady smluvních pokut v souhrnné výši 3 033 000 Kč s příslušenstvím, na něž mu podle smlouvy mělo vzniknout právo, neboť žalobkyně neobsloužila spoje v celkovém rozsahu 3 033 km. Žalobkyně však měla za to, že výše smluvní pokuty (1 000 Kč za každý neobsloužený kilometr) je nepřiměřená, a proto navrhla její moderaci a požadovala vrácení části vyplacené bankovní záruky.
2. Okresní soud Plzeň-město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 8. 2025, č. j. 11 C 25/2024-232, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2 729 700 Kč s příslušenstvím (výrok I), v rozsahu částky 202 485 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně napadl žalovaný (výslovně v celém jejich rozsahu) dovoláním. V něm namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku, zda má zadavatel podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, právo účtovat vítěznému uchazeči nižší smluvní pokutu, než jaká byla sjednána, zda moderace takové smluvní pokuty ze strany soudu zasahuje do již ukončeného zadávacího řízení a zda je tato skutečnost relevantní pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty. Tímto svým postupem se tak podle dovolatele soudy odchýlily od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, a ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, a usnesení ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011. Dále dovolatel formuloval otázky, které podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to, zda existence pravomocného rozsudku, jímž soud smluvní pokutu moderoval, opravňuje zadavatele účtovat v dalších obdobných případech smluvní pokutu v nižší výši, a konečně zda by nemožnost změny závazku měla být považována za důvod hodný zvláštního zřetele dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Jelikož podle žalovaného soudy nižších stupňů posoudily uvedené otázky nesprávně, navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, případně aby změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba se v plném rozsahu zamítá a žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení.

5. Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, upozornila, že jejich závěry jsou souladné s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, a že dovolání je nepřípustné. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je zamítl.

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

7. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o "dovolání" proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

8. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu.

9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností.

10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

13. Žalovaný v první řadě napadá závěr odvolacího soudu, že bylo na místě přikročit k moderaci výše nároku na smluvní pokutu z důvodu jeho nepřiměřenosti, a upozorňuje v dané souvislosti na skutečnost, že předmětné smlouvy o veřejných službách byly uzavřeny v režimu zadávání veřejných zakázek.

14. Nejvyšší soud se rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (představované např. usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019) a uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání (o smluvní pokutě). Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená. Je to přitom dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty.

15. V žalovaným citovaném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2921/2022 pak Nejvyšší soud doplnil, že skutečnost, že smluvní vztah účastníků vznikl v režimu zadávání veřejných zakázek není bez dalšího důvodem bránícím uplatnění moderačního práva soudu, nýbrž toliko jednou ze skutečností (potenciálně) relevantních pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty. Nelze navíc opomenout, že judikatura, na niž odkázal odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4522/12), vychází ze specifické situace, kdy parametry smluvní pokuty navrhl sám zhotovitel, který ve veřejné soutěži uspěl, což v souvislosti s dalšími okolnostmi věci vedlo k závěru, že moderací takové smluvní pokuty by bylo protiprávně zpětně zasaženo do veřejné soutěže. To však neznamená, že by moderace smluvní pokuty mající původ v závazku vzniknuvším v režimu veřejných zakázek byla paušálně vyloučena.

16. V projednávané věci se odvolací soud zabýval funkcí smluvní pokuty, přičemž přihlédl ke všem okolnostem smluvního vztahu účastníků (zejména okolnostem jeho vzniku a průběhu, poměru mezi rozsahem žalobkyní neobsloužených linek a celkového množství obsloužených kilometrů, jakož i obvyklé výši smluvní pokuty v obdobných smlouvách uzavíraných za jinak srovnatelných podmínek - srov. body 16-21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jestliže v dané souvislosti odvolací soud dále vycházel z toho, že smlouvy byly uzavřeny v režimu zadávání veřejných zakázek, a i při zohlednění této skutečnosti odůvodnil, proč bylo na místě přistoupit k moderaci nepřiměřeně vysokého nároku na zaplacení smluvní pokuty (srov. bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), lze uzavřít, že požadavkům shora citované judikatury dostál, nijak se od ní svým postupem neodchýlil, a uvedená námitka žalovaného proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

17. Dovolatel dále předložil Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda existence pravomocného rozsudku, v němž došlo k moderaci smluvní pokuty, zadavatele opravňuje účtovat v obdobných věcech nižší smluvní pokutu. Uvedená otázka se však míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť odvolací soud se jí v projednávané věci vůbec nezabýval, a na jejím řešení napadený rozsudek tedy nezaložil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3532/2022, a ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024). Řečeno jinak, otázka položená dovolatelem se týká skutečností (dalších porušeních smluvních povinností), které netvořily skutkový základ předmětu sporu v projednávané věci, a soudy se jimi proto nemohly (a ani neměly) zabývat.

18. Jestliže pak žalovaný svou poslední (třetí) otázkou směřuje ke zpochybnění správnosti výroku napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k němuž odvolací soud poukázal na existenci a obsah rozhodnutí v souběžných řízeních mezi totožnými účastníky, v nichž došlo k moderaci smluvních pokut sjednaných za srovnatelných podmínek (srov. bod 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), patrně přehlíží, že v daném rozsahu je dovolání objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2359/2024].

19. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/ns/23-CDO-1421/2026-1)